Výklad snů a kolektivní nevědomí

Důležitým okamžikem u výkladu snů je určení postav vystupujících ve snu. Přesněji řečeno určení, zdali se ve snu jedná o objekt či subjekt. Je nutno si uvědomit, že režisérem snu je nevědomí, které nám ukazuje naše závadné postoje v denním vědomí. Nevědomí podle potřeby obsazuje “herce” ve snu. Protože člověk není tvor sebekritický, promítá nevědomí ve snech špatné vlastnosti do postav kolem něj (ve skutečnosti to jsou personifikace jeho vlastností, závislostí a morálních pochybení) a snaží se ve snícím vyvolat kladnou odezvu – tedy pochopení těchto vlastností a odpuštění, čímž se člověk posouvá na vyšší úroveň chápání probíhajících prožitků. Personifikovat se mohou také kladné vlastnosti jako skuteční představitelé podstaty nevědomí. Pak se personifikují vlastnosti a stavy, které se mohou stát motorem našeho postupu k poznání. Ve snech jako v každodenním životě platí tato pravda:

“Vlastnosti, kterých jsme se zbavili, tolerujeme u druhých lidí. Vlastnosti, které nenávidíme u druhých, jsou ve skutečnosti naše přítomné vlastnosti, kterých se chceme podvědomě zbavit a naivně si myslíme, že ukázkou nenávisti a odporu ukazujeme svou morální bezúhonnost.”

Nejvíce se projevuje personifikace špatných vlastností v archetypu Stín a v archetypu Anima – Animus a dobrých vlastností v archetypu Moudrý stařec a Pozornost. Tak jsme si probrali místo subjektu ve snech a nezbývá, než přistoupit k objektu. Prozatím ponecháme rozdělení subjekt – objekt v platnosti. V pozdějším vývoji se tento rozdíl stírá a přecházíme v chápání všeho jako subjektu. Zde si vzpomínám na poučku z Tibetské knihy mrtvých: “Ať vidíš jakkoli hrozivé a děsivé jevy, poznej je jako své myšlenkové útvary!” U běžného denního a snového života je třeba tuto poučku (prozatím) mírně upravit a chápat takto:

“Vše, co vnímám, je pouze odraz Božího snu v mé mysli!”

Pokud je mysl lidská, je i chápání světa lidské, když se mysl stane božskou, stává se i chápání světa božské. Mysl je pouze zrcadlem skutečně žitého stavu. Z hlediska tibetské mystiky, kterou jsem zde v hrubé kostce jednou větou nastínil, neexistuje spolehlivá hranice dělící svět subjektivní od objektivního. Pro počátek výkladů snů je dobré si ponechat ve vědomí zdání objektu určitých osob ve snových představách, ale i tento “objekt” podrobit stejným principům zkoumání jako subjekt, neboť subjekt je pro výklad snu srozumitelnější.

Kolektivní nevědomí

Další pojem, který jsem zde použil, je osobní a kolektivní nevědomí. Již sám název napovídá určení těchto aspektů. Kolektivní nevědomí je hlubší a podstatně rozsáhlejší vrstvou obrazů, informací, zkušeností, archetypů a bytostí; je vrstvou, jež nezná hranice světů a činí prožitky neomezenými. K nalezení klíče od tohoto vzácného pokladu je třeba otevřít vlastní nitro skutečnému zkoumání. Pokud je nitro uzavřeno zájmem o vnější svět, pak je člověk pouze ve vleku vnitřních osobních pudových sil a může čerpat zkušenosti pro život převážně z osobního nevědomí, které přináší informace, zkušenosti a obrazy blízké prožívání v denním vědomí. Takový člověk stává se lehko ovladatelným nástrojem pro vládnoucí vrstvu společnosti, aniž by tušil, že vlastně žije jako otrok cizí vůle a vlastní nižší přirozenosti. Čerpat zkušenosti pouze z denního vědomí a osobního nevědomí, kde jsou uloženy informace o denním životě a kousek pod nimi o minulých osobních životech, je omezujícím faktorem pro skutečně svobodomyslného člověka.

Problematika

Problematika osobního a kolektivního nevědomí by se dala přirovnat ke skvostnému královskému paláci o tisíci místnostech. Setrvává-li člověk na úrovni osobního nevědomí, pak dlí v koutečku jediné místnůstky pro služebnictvo, v místnůstce bez oken i světla a ostatní místnosti, haly a sály jsou zapovězeny bytostným zájmem o ten jediný kout myslíc si, že nic dalšího neexistuje. Takový člověk ponechává bez povšimnutí rozlehlé prostory nádherně vyzdobených sálů, skvostných salónů a dalších krásných pokojů. Je hřích proti nám samým nechávat královský palác bez povšimnutí. Vyjděme z omezenosti jediné místnosti, ať naše bytost pozná taje těch 999 místností paláce zvaného kolektivní nevědomí. Buďte jako malé děti a objevujte nový svět, ale nechejte ho být, nechtějte jej vlastnit, jen se dívejte na tu nádheru s láskou v srdci a pak vám bude umožněno nekonečnou milostí lidské podstaty spatřit korunní sál královského paláce. Po vlastní korunovaci se palác stane námi a my palácem, abychom vše prohlédli jako projeveného Boha.

Počátkem objevů místností královského paláce je obrazně řečeno sestup do podzemí, kde hrdina nalezne tu nejděsivější bestii, kterou kdy v životě viděl, ale každý sestup předznamenává budoucí vzestup. Sestup do nitra je sice zpočátku bolestný, neboť zde nalezneme to nejhorší z nás samých, ale postupně, až pročistíme nitro od nánosů netlumených chtíčů, závislostí a hloupých přání, prohlédneme a poznáme ve vlastním nitru kolektivní nevědomí. Nebude to najednou, jako se najednou nezbavíme závislostí, ale pomaloučku polehoučku se bude mlha rozplývat, až slunce poznání roztrhá poslední cáry mlžného oparu. Pak uvidíme nejen kolektivní nevědomí jako skvostný celek. Kolektivní nevědomí není pouze skvostné, je také bolestivé jako sama lidská existence. Ovšem v okamžik objevení se tohoto fenoménu máme v sobě dostatek soucitu a indiferentnosti, což nás ochrání před zbytečným prožíváním bolestí, utrpení a strastí. Tak nalezneme i své místo a svou vlastní podstatu.

Opakováni snú

Často se setkávám s opakováním snů u některých převážně mladých lidí. Jedna dívka dokonce hrdě prohlásila, že se snem začne zabývat, až když se jí zdá poněkolikáté. Musím říci: “O jaká škoda, že si takto prodlužuje cestu k poznání.” Je to stejné, jako když na škole propadne a musí ročník opakovat. Tím se chlubí? Což skutečně nevidí promarněný čas a promarněnou příležitost? Což zábava, alkohol, sex a drogy jsou pro mnohé více než poznání? Neklesejte v nekonečné bažině světa stále hlouběji. Čas se krátí a zanedlouho bahno zalije vše, pak se sami zahltíte bahnem světského života, pak vám nezbude nic než pláč a chmury na duši. Z takového stavu se velice těžko a velice dlouho stoupá k výšinám skutečného bytí. Myslete, pochybujte, hledejte!

Ještě musím upozornit na opomíjený ale velice důležitý okamžik mezi snem a probuzením. Je to okamžik, kdy už nesníme a ještě jsme se neprobudili. Je to okamžik, kdy ještě nepřišly myšlenky denního vědomí a mysl je panensky čistá. Je to okamžik naplněný klidem a mírem. Je to neocenitelná pomoc při navozování stavů meditace. Snad pro tento vzácný okamžik se nám nechce z postele a chceme se vrátit do snění. Udělat tento okamžik plně vědomým a rozvinout jej ve své mysli, to je velké vítězství v hledání pravdy. Stejný okamžik nastává i při usínání. I tento okamžik lze vědomě zachytit, zažít a prohloubit, ale je to nepoměrně těžší. Objevení a rozvinutí tohoto vzácného okamžiku umožnilo americkému jasnovidci a léčiteli (Edgar Cayce) spojit se s kolektivním nevědomím lidstva a neomezeně z něj čerpat informace pro blaho všech. Jakmile by Edgar Cayce egoisticky využil tyto informace pro sebe, přišel by o tento dar, neboť egoismus zatahuje oponu před poznáním pravdy.

Další zajímavou skutečností je blízkost lidského snu s mytologií, což bude více než patrné v celém panteonu archetypů. Výstižně tuto skutečnost vyjádřil významný americký psycholog Joseph Campbell v knize Tisíc tváří hrdiny:

“Sen je individualizovaný mýtus, mýtus je odosobněný sen; mýtus i sen nesou symboliku stejným všeobecným způsobem jako dynamika duše.”

S povolením autora Jaromíra Medu

Prevzaté z knihy  Tajemství řádu něvedomí

Zdroj