Katathymní prožívání obrazových představ…

Psycholog a pedagog Hanscarl Leuner pokládal tylo obrazy, objevující se před naším duševním zrakem, za pravý obraz duše. Jejich symbolický obsah nachází vyjádření prostřednictvím našich nejskrytějších hnulí mysli. Terapeut, aby získal přehled o obtížích pacienta, potřebuje pouze, aby ten se ponořil do katathymního prožívání obrazů (katathymní: pod vlivem duše; působení potlačeného, emocionálně podbarveného komplexu na duši), čímž se z nitra duše vynoří všechny zasuté a skličující obrazy. Pacient ani nemusí spál, aby se mu zjevily pravé snové obrazy. Přicházejí již v napolo bdělém, uvolněném stavu, v němž dokonce ještě může mluvit s terapeutem, podobně jako v hypnóze.

Když si někdo uvolněně lehne a své myšlenky vyšle určitým směrem, jak si ještě vysvětlíme, uvidí před svým duševním zrakem pestrý sled obrazů, který sice může řídit, nemůže však ovlivňovat jejich obsah.

Budoucí vysněný dům si může například představovat jako betonový bunkr nebo jako barokní zámek – a už z toho lze usuzoval na jeho emocionální slav. Strach a obavy se projeví v obrazech silných ochranných zdí, přemíra citu a přemrštěnost se pozná podle nádherného okolí. Duše promluvila.

Psycholog, který hledá objektivní důkazy, vidí v katathymním prožívání ještě dnes ze sírany pacienta nespolehlivou a vůlí ovlivnitelnou informaci. Oblast přání a úmysl chtít něčeho dosáhnout prý to ruší klid. Díky nimž je pak tato metoda zkoumání podvědomí nepoužitelná. Na rozdíl od této rozumové kritiky jsem na tisících případů ze své praxe už udělal zkušenost, že fantazie člověka nemá jinou možnost než čerpat z vlastní, emocemi určené duševní sféry. Terapeut by měl díky své zkušenosti a vzdělání umět rozluštit symbolickou hodnotu forem a tvarů a pacientovi dohlédnout až na samo dno duše. Hanscarl Leuner z toho vytvořil prakticky použitelný systém, s nímž já ve své praxi dennodenně pracuji.

Mnoho lidí, kteří u mne hledají pomoc, beru napřed na seminář, kde objeví sami sebe a zjistí, jak velkou pomoc představuje vlastní duše. Tam se naučí hospodařit se svým vědomím.

Jakmile se podaří vymezit hlavní problém a zjistí se, že hypnóza je to pravé, prosvětlí katathymní prožívání obrazových představ i to poslední zákoutí jejich psychiky a umožní zjistit motivy a pozadí negativních událostí. 

Při katathymních výzkumech duše si u jednotlivých pacientů stále znovu ověřujeme správnost učení C. G. Junga o archetypech. Projevuje se to v zákonitosti, s níž se u každého člověka vracejí stejné obrazové šablony. Jedlový les, ve kterém se snad pacient ve své fantazii octne, znamená vždy citové zábrany, rozkvetlá louka zase ukazuje pozitivní vyrovnanost a nepřístupné hory a skaliska znamenají problémy a těžkosti, v nichž se pacient nedokáže zorientovat.

Pacient, který se v duchu pohybuje v krajině a vypráví o krávě nebo slonu, mluví zároveň nevědomky o svém názoru na otcovský nebo mateřský princip. V těchto fantastických obrazech se odehrávaj í celá manželská dramata rodičů pacientů, jako například u mé pacientky W. P. Paní W. P. ke mně přišla s těžkými depresemi. Žila osaměle, jako zajatec ubíjející jednotvárnosti. Po několika dnech, kdy jsem ji uváděl do terapie, jsem ji vyzval, aby si lehla na pohovku a přenesla se v duchu do nějaké krajiny.

Vyprávěla,co vidí: „Vidím velkou louku. Nalevo stojí kráva. Je světlehnědá a statná. Líbí se mi. Hladím ji. Má to ráda. Dávám jí žrát. Také kráva mě má ráda. Má velké, plné vemeno.”

Když ji terapeut vyzval, aby si vzala mléko, říká: „Nemohu pít z vemene – ale beru si hrnek, a ten je hned plný mléka. – Teď vidím slona, jde přes louku k nám. Kráva se od něj otáčí pryč. – Taky se trochu bojím, co slon udělá.” Vyzvali jsme paní W. P., aby slona pohladila. Hladí ho nerada, pak ale říká: „Skoro bych řekla, že se mu to líbí, jen to nedává znát.

Mám ho nakrmit? To přece nejde. To nedokážu. – Ale chci to zkusit. – Bere si.

Můžu se na něm svézt? Ó, ono to jde. Dokonce se mi to líbí. Nese mě přes velikou jámu. – Ale teď jsem k smrti unavená. Už nemůžu jezdit. Lehám si na louku. Celé nebe potemnělo, jako před nějakou bouřkou. Slunce zmizelo. Kráva kulí oči na slona a on najednou odbíhá.

Proč mě nechává samotnou? Hladím krávu. Pořád kouká za slonem. Už ho ani nevidím.”

Smutná a ubitá přichází paní W. P. znovu k sobě. Jak jsem se pak dozvěděl vhodnými otázkami, svého otce – slon, kterého nechtěla pohladil – se spíše bála, než ho milovala. A přece jí několikrát pomohl překonat těžkosti, přes které by se jinak nedostala (hluboká jáma na louce). Překonání vnitřního napětí ve vztahu k otci, jejž v kalathymní obrazové představě ztělesňuje slon, ji vyčerpalo „k smrti”. Když jí bylo čtrnáct let, otec opustil matku poté, kdy manželství po bouřlivých scénách zkrachovalo. Celou krizi dcera prožívala s rodiči (zatažené nebe, slon odchází). Od té doby se cítila osamělá a opuštěná.

Dokonce jsem zjistil, proč nemohla pít mléko přímo z vemene: nikdy totiž – to věděla z vyprávění své matky – nebyla kojena. V obrazech, které paní W. P. v duchu viděla, se tedy takovým jednoduchým způsobem odrazily všechny její prožitky.

Zkušený psychoterapeut tedy dovede z chování a jednání pacienta při těchto denních snech rozpoznat, jaké zábrany, úzkosti a t raumata jsou v něm potlačeny, a z toho usoudil na eventuální příčiny nemocí.

To je první velká výhoda katathymního prožívání obrazových představ. Je to jednoduchý postup, s nímž se dobře pracuje, jenž umožňuje získat bezprostřední přístup k prožitkům vytěsněným do podvědomí pacienta, Tyto volně plynoucí fantastické obrazy totiž vznikají ve dvou různých podobách.

Proti střídajícím se obrazům, které se mění nebo i zanikají podle přání, slojí trvalé, pevně narýsované „záběry”, které se při stejném cvičení objevují celé týdny a měsíce. Za těmito „záběry” se skrývají neurotické obranné a charakterové postoje. Takovým obrazem je například pohled na betonový bunkr, který vyjadřuje úzkostné postoje a pot řebu ochrany. Jedno cvičení samozřejmě nestačí, abychom získali dokonalý psychologický názor. V praxi se ukázalo, že ucelený obraz o lidské duši podává šest až sedm standardních motivů – Hanscarl Leuner jich našel celkem deset.

Horská krajina, les. louka, voda od pramene až k moři nebo vstup do domu ukazují v každé vylíčené maličkosti, kde se u pokusné osoby tají bloky a skrytá nebezpečí. 

Kdo nechce cestoval do krajiny, může se ponořil na dno moře, do hloubky podvědomí. Moře je symbolickým obrazem nevědomé duše. Kdo se vydá na jeho dně za objevy, dív se tak říkajíc na archiv vlastních prožitků jako do arzenálu tajných schopností. Když se vynoří a vidí zase vodní hladinu, znamená to, že se probouzí do bdělého stavu.

Z knihy Všemocné podvedomie