Sen, to jsou dvířka skrytá vtom nejvnitřnějším a nejintimnějším prostoru naší duše. Dveře, jež se otevírají do oné kosmické pranoci, která přesáhne mnohem dál, než vědomé já bude sto dosáhnout. Neboť veškeré jáské vědomí je osamocené, rozpoznává jednotlivosti tím, že odděluje a odlišuje, a viditelné je pouze to, co se může k tomuto já vztahovat.
Jáské vědomí sestává ze samých omezení, i když dosahuje až k nejvzdálenějším mlhovinám. Veškeré vědomí rozděluje; ve snu však vstupujeme do hlubšího, obecnějšího, pravějšího, věčnějšího člověka, který stojí ještě v šeru počáteční noci, kde byl ještě celostí a celost byla vněm, v bezrozdílné, všeho jáství prosté přírodě. Z této vše spojující hlubiny pochází sen, ať již je sebedětinštější, sebegrotesknější a sebenemorálnější.
Logicky, morálně a esteticky uspokojivě kombinované sny patří přece jen k výjimkám. Zpravidla je sen zvláštní a podivný útvar, který se vyznačuje mnoha„špatnými vlastnostmi“ – má nedostatek logiky, pochybnou morálku, je nepěkně utvářen, jeví se jako protismyslný nebo beze smyslu. Proto jej lidé rádi odbývají jako hloupý, nesmyslný a bezcenný.
Ve spánku se fantazie projevuje jako sen. Ale také v bdění dále sníme pod prahem vědomí, a to obzvláště vlivem vytěsněných nebo jinak nevědomých komplexů.
Sen jako vyjádření neúmyslného, vlivu vědomí se vymykajícího, nevědomého psychického procesu představuje vnitřní pravdu a skutečnost takovou, jaká je; nikoli proto, že já se to domnívám, ani proto, že by ji snící chtěl takovou mít, nýbrž jaká je.
Kdo chce vykládat nějaký sen, musí být sám aspoň přibližně na výši snu, neboť člověk nemůže zhola vidět víc, než čím je sám.
Sny jsou nezávislá, spontánní manifestace nevědomí…. fragmenty bezděčné psychické aktivity, jichž jsme si vědomi jen do té míry, do jaké jsme je schopni dodatečně v bdělém stavu reprodukovat.
Sny nejsou ani záměrné, ale ani nahodilé výplody mozku, jsou to přirozené fenomény, které nejsou ničím jiným, než za co se vydávají. Nelžou, hovoří pravdu, nic nezkreslují, nic nezastírají … Snaží se o vyjádření něčeho, co já neví a čemu nerozumí.
Sny zobrazují v symbolické podobě současnou situaci naší duše z pohledu nevědomí.
Jelikož se smysl snu většinou neshoduje s tendencemi vědomí, ale vykazuje podivné odchylky, musíme předpokládat, že nevědomí, matrice snů, má samostatnou funkci. Označuji ji jako autonomii nevědomí. Sen nejen neposlouchá naši vůli, ale staví se dokonce velice často do křiklavého protikladu vůči záměru vědomí.
Z Jungova pohledu je sen vnitřním dramatem. Celé vytváření snu je samou svou podstatou subjektivní a sen je divadlo, v němž je snící scénou, hercem, nápovědou, režisérem, autorem, obecenstvem a kritikem.
Vedomie...podvedomie...sny 