1171Skrze intervence božských bytosti, skrze modlitby lidí na Zemi a skrze jejich vlastní úsilí může duše kráčet vpřed z jedné úrovně na další: je to nekonečný pohyb kupředu. Během toho může člověk projít mořem bolu a utrpení, protože se musí zbavit všech připoutání. Utrpení a připoutání jsou synonyma. Takže pevné připoutání k víře, názoru či zármutku je utrpením.

Někdo moudře popsal peklo jako stav bytí ve výčitkách, protože jsme si uvědomili, co jsme napáchali, a také to, co jsme udělat měli a neudělali. Skutečná lítost nemá moc společného s tím, co jsme udělali (pokud jsme zrovna nezabíjeli lidi sekerou nebo něco podobného), ale pojí se s tím, co jsme neudělali – nevynaložili jsme určité úsilí, nebyli dost soucitní, byli jsme sobečtí ve chvílích, kdy bylo potřeba se rozdělit – odtud pochází lítost. jsme podivně zaujati tím, co jsme udělali, a děláme si ohledně toho starosti, zatímco ve skutečnosti bychom se měli více soustředit na to, co pozitivního a prospěšného světu jsme opomněli udělat. Hříchy takového zanedbání jsou téměř vždy větší než hříchy vykonané. Takže nepromarněme příležitost dělat dobro, být laskaví, umět se dělit, být schopen oběti a využít příležitost vytvořit lepší svět či milovat lidi či umocnit svou dobrotu.

Každá individuální stvořená bytost má jistý optimální stupeň prospěšnosti a optimální roli, kterou má hrát. Tato role je v souladu s vlastním jedinečným já. To, co jsem právě popsal, se nazývá dharma – naše správné konání a správná cesta. U jedné osoby to může být něco velmi skromného, zatímco u druhé osoby něco skutečně ohromného. To závisí na hloubce, do které cvičíme svoji vůli odhalovat náš plný potenciál a využívat jej.

Stav kosmického vědomí, o kterém tu mluvím, existoval vždy a bude existovat navěky, je vždy nekonečný. A vesmír existoval vždy a bude existovat navěky, je nekonečný. Takže myšlenka, že vesmír je omezen nebo že má začátek a konec, je vlastně nesprávná. Projeveným důsledkem věčnosti sféry Absolutna, probuzené kosmické Mysli je nekonečné, věčné tvoření. Takže dokonce i prostor či vesmír, tak jak jej chápeme materiálně, nemá žádný konec. Je nekonečný. Protože i pokud se dostaneme na konec toho, co je podle naší definice vesmír, za jeho hranicí se rozprostírá další prostor. Vesmír je nekonečný. Když jsem byl malý hoch, stále jsem nad těmito věcmi hloubal. Kudy jsem chodil, tudy jsem o těchto věcech přemýšlel. Díval jsem se na hvězdy a cítil to, viděl to, vnímal to. Dokonce když jsem viděl kosmické vejce, nebeskou formu stvoření v její skryté podobě, bylo nekonečné a věčné. Je to paradox… Pokud se díváme na noční oblohu nebeským zrakem, uvidíme ohromné množství světla!

Všechno je paradoxní a také dokonalé…

S astrálním/nebeským vnímáním vidíme přímo, že i hloubky „prázdného, temného vesmíru“ jsou osvíceny světlem, které září uvnitř. Vidíte to? Můžeme vidět samostatné planety a hvězdy, jak se otáčejí v nekonečném oceánu nebeského světla. Takže je to světlo ve světle, světelné světy zářící z nitra … stejně jako světlo hvězdy vlastně vychází z nitra.

Otázka zní: Skutečně existují všechny možné reality současně či paralelně, ale existuje mezi nimi nějaké spojení či komu nikace? Odpověď zní: Zcela to závisí na stavu vědomí toho, kdo vnímá.

Jiným slovy, odpověď je kladná – z perspektivy vysoce integrovaného holografického vnímání vesmíru, kdy každá věc je skrytě obsažená ve všech dalších. Je to přesně jako hologram: můžeme vzít jednu část vesmíru a zjistíme, že je v ní přítomna věčnost vesmíru. Vůbec nic není odděleno: božská Jednota proniká všemi věcmi. Takže všechny možné reality vesmíru probíhají simultánně a jsou spojeny skrze mimoprostorovou mysl-věc, vědomý, inteligentní, integrující aspekt všech věcí. Vědomá inteligence je nejvyšším sjednocovatelem všech různých sfér. Na rovině intelektuálního pochopení můžeme mluvit o různých dimenzích či paralelních vesmírech, ale ve skutečnosti jsou všechny věci ukryty v sobě navzájem. Když se díváme „okem jednoty“ vidíme dokonalou integraci skrze mimoprostorovou mysl.

Na jiné úrovni vnímání bychom mohli říci, že neexistuje žádné spojení. Například bychom mohli říci, že neexistuje žádné spojení mezi námi, kteří právě teď sedíme ve Virginii, a někým, kdo je v Indii. Poněvadž se ho nedotýkáme a on nás neslyší, mohli bychom říci, že předcházející tvrzení je správné.

Na další rovině bychom mohli říci: „No … všichni se nacházíme v biosféře Země. A jsme spojeni, poněvadž se dotýkáme Země a dýcháme tentýž vzduch.“ To všechno jsou intelektuální konstrukce – protiklad k tomu, jak vše skutečně funguje. Způsob fungování je takový, že jemnější rezonanční pole nakonec nechávají vzniknout těm hrubším, přestože přechod mezi nimi je zcela hladký. Existuje mimoprostorové spojení a rezonance, ke kterým dochází skrze vědomou inteligenci. Když je něco teleportováno a přenáší se to prostorem z bodu A do bodu B, je to uskutečňováno pomocí existence dokonalé integrace mezi jakýmikoliv dvěma body prostoru – nebo nekonečným počtem bodů ve vesmíru. Díky této mimoprostorové integraci energie, hmoty, času, prostoru a dimenzí skrze mysl-věc, má každý bod v prostoru a čase přístup k jakémukoliv jinému bodu v prostoru a čase. A čím jemnější aspekt kosmu – astrální, myšlenkový, příčinný atd., tím více vzrůstá aspekt mimoprostorovosti.

Takže existuje „relativní mimoprostorovost“.

Lidé, když slyší termín mimoprostorovost, myslí si, že se néco v prostoru buď nachází, nebo nenachází, že něco je buď fixní a lineární, nebo mimo prostor. Ve skutečnosti i v mimoprostorovosti existuje relativita. Architektura kosmu je jedinečně nádherná; jakmile dojde k realizaci několika principů, je zároveň složitá a komplexní i prostá a jednoduchá. Dostat se z bodu A do bodu B pomocí „dematerializace“ a následné „rematarializace“ na jiném místě obnáší prvek relativní mimoprostorovosti. Hmotný objekt je změněn, takže jeho spin a frekvence jsou vlastně přeneseny do něčeho podobného, co mystici nazývají éterickými či astrálními poli energie, která jsou stoupající měrou mimoprostorová.

Nejdokonaleji mimoprostorová je čirá nerozlišená Mysl. Nejméně mimoprostorová je stálá materiální časoprostorová hmota vesmíru, ale vše je integrováno a tvoří jednotu, a tudíž pokud pohneme hmotným objektem a elektronicky změníme jeho stav, může se nacházet ve formě, která je stoupající měrou mimoprostorová. A proto může dojít k jeho teleportaci z jednoho místa v prostoru na druhé. je možné to dělat na úrovni příčiny, kdy daný bod je tvořený myšlenkou- zvukem-vibrací. V tomto případě dojde k teleportaci rychleji než na úrovni éterické.

Takže existuje relativní rychlost a relativní mimoprostorovost. Záleží na tom, na jak jemnou rovinu daný objekt dostaneme a zda jej vložíme do éterického, astrálního či příčinného stavu, které jsou všechny skrytě vlastní každému objektu. Mimozemský koráb či lidmi vyrobená raketa, které se pohybují rychleji než světlo, nesviští tak, jako když se my řítíme po dálnici rychlostí 150 kilometrů v hodině. Pohybují se v kvantových skocích z rezonančního pole v tom, co nazýváme „stabilní, časoprostorovou hmotnou materiální formy“ do frekvence a rezonance, která je za tím. Jedním rezonančním skokem se přenese z jednoho do druhého.

V tomto bodě se kosmická loď může pohybovat mimo lineární vektory prostoru a téměř okamžitě se přenést z jednoho bodu v prostoru do druhého – tedy mnohem rychleji, než je rychlost světla. Stále se však nejedná o nekonečnou rychlost. Takže cesta ze Země na místo vzdálené mnoho tisíc světelných let může vlastně trvat pár dnů. Protože jsme v takové formě, která je relativně mimoprostorová – ale nikoliv dokonale mimoprostorová, jako je čiré vědomí. Civilizace, která dokáže redukovat koráb a vše ostatní v něm na frekvenční formu, která je čistě příčinnou nebo velmi zjemnělou astrální formou, by byla schopna tutéž pouť vykonat v mnohem kratším časovém intervalu. Čistá myšlenková forma spojená s myslí se může přenést z jednoho místa ve vesmíru na druhé vskutku okamžitě – bez ohledu na to, kolik světelných let jsou od sebe tyto body vzdáleny. Tato forma je velmi těsně spjata s dokonalou mimoprostorovostí nekonečného vědomí.

Takže i v mimoprostorovosti existuje relativita. To vše můžeme zažít i bez pomoci technologií, v lucidním snu. V lucidním snu se pohybujeme, létáme mimiprostorově v našem duchu nebo astrálním těle, které je tak skutečné (nebo dokonce ještě skutečnější) než tělo fyzické. Z toho důvodu můžeme snadno vyklouznout z lineárních souřadnic času a prostoru a ocitnout se někde jinde na Zemi, zatímco my spíme v posteli. V tomto stavu můžeme vidět, co se děje v reálném čase někde jinde na Zemi nebo ve vesmíru. Můžeme též vyklouznout z časových souřadnic do budoucnosti a vidět něco, k čemu dojde až zítra nebo za rok. To jsou takzvané věštecké (prekognitivní) lucidní sny.

Takže zření budoucnosti či zření něčeho, co se stalo v minulosti, nebo zření na dálku toho, co se právě teď někde děje, je možné díky tomu, že vědomí je všudypřítomné, a my se můžeme naučit zakoušet jemnější a jemnější roviny vědomí, zatímco stále dlíme ve svém těle a v individuálním vědomí.

Na podobném způsobu je postaveno i paradigma pojednávající o komunikaci pomocí technologie, které jsou schopny pokročilé mimozemské civilizace disponující s komunikačními přístroji, jež interferují či kooperují s myšlenkami a mohou okamžitě překlenout vzdálenost z bodu A do bodu B, mezi kterými je vzciálenost mnoha tisíc světelných let. Taková technologická zařízení využívají přímo samotnou čistou myšlenku, nechávají stranou normální elektromagnetickou sféru a operují přímo ve sféře subelektromagnetické či sféře ještě jemnějších energií.

Když se velká kosmická lod pohybuje vesmírem, existuje tu něco, čemu říkám „koeficient drhnutí“ korábu, jak koráb přilne ke „spodku“ hmotného lineárního časoprostoru vesmíru. Pokud přeskočí na spodní stranu lineárního časoprostoru, v mezeře mezi jemnějšími astrálními a hmotnými frekvencemi vzniká jisté tření, které zabraňuje okamžitému transportu. Koráb musí udržovat jistou hladinu pojivosti či spojení s hmotným vesmírem, aby se z něho mohl opět vynořit. Z toho důvodu není rychlost korábu nekonečná. Když se jedná o krátké vzdálenosti, je takový přenos skrze časoprostor zdánlivě okamžitý. Ovšem při rozlehlých vesmírných vzdálenostech hrají čas a prostor svoji roli.

Existují však i velmi pokročilé mimozemské technologie, které nic z toho nevyžadují – jsou to skutečně nebeské lodě. Mohou být a pobývat ve velmi jemných nebeských formách a pak se vynořit skrze různé úrovně astrální energie a posléze se plně zhmotnit. Ne všechny mimozemské civilizace jsou na stejné úrovni integrace této kosmologie do svých funkčních technologií. Víte, že se místům kolem Oblasti 51 (Area 51) říká „Krajina snů“? Důvod je ten, že když se zde započalo s experimenty s pohybem rychlejším než světlo, ti, kteří skutečně byli v korábu a strávili v tomto stavu delší čas, měli pocit, že jsou v lucidním snu. Je to, jako bychom byli bdělí, ale naše vnímání má snový charakter a energetické formy jsou velmi podobné plazmě éterického skupenství … a čas je jiný a prostor je jiný…

STEVEN M. GREER UTAJOVANÁ PRAVDA – UTAJOVANÁ PRAVDA – ZAPOVĚZENÉ POZNÁNÍ 

Reklamy