Vplyv vyšších substancií na sny

Co se děje s člověkem, který se duchovne vyvíjí? Jaké jsou podmínky duchovního vývoje?

Pozorujme stav obyčejného člověka. Život takového člověka probíhá tak, že jde od rána do večera za svou prací, naslouchá svým zkušenostem, že používá své vnější smysly, že žije a pracuje ve stavu, který nazýváme „stav bdělého vědomí“. To je pouze jeden (první) stav. Druhý je mezi bděním a spánkem. Tady si je člověk vědom, že jeho duši pronikají obrazy snů. Tyto obrazy nemají vztah k vnějšímu světu (k vnější, obyčejné skutečnosti) přímo, ale nepřímo. Tento stav můžeme nazvat „stav snivého vědomí“.

Je zajímavé sledovat, jak tento stav probíhá. Mnozí lidé si budou myslet, že sen je něco, co nemá smysl. Tak tomu ale není. I u dnešního člověka mají sny určitý smysl; ne však smysl, jaký mají zážitky člověka v bdělém stavu vědomí. V bdělém stavu naše představy vždy souhlasí s určitými věcmi a zážitky. Ve snu je tomu jinak. Sen se svými rozmanitými obrazy může být vyvolán například dusotem koní, tikáním hodin atd. Sen je symbol. Je možno snít celé děje. Někdo měl například sen o souboji se všemi podrobnostmi, které mu předcházely až do okamžiku, ve kterém zarachotil výstřel. Ten ho probudil. A ukázalo se, že židle, která stála vedle postele, se převrátila.

Jiný příklad: Selka má sen, jak jde do kostela, vstupuje dovnitř, kněz pronáší povznášející slova, při řeči rozpíná ruce. Z těch se najednou stávají křídla a z jeho slov kokrhání kohouta. Selka procitá a venku skutečně kokrhá kohout. Z uvedeného je zřejmé, že sen má jiné časové poměry než denní vědomí, neboť při uvedených snech nastává příčina jako časově poslední událost. Takový sen, v porovnání s fyzickou skutečností – tedy projde duší v jediném okamžiku a má svůj vlastní vnitřní čas. Je nutné si představit následující: tím, že procitající člověk si vzpomíná na všechny jednotlivosti, prodlužuje sám tento vnitřní čas tak, že se mu zdá, jako by se události odehrály v přiměřené časové délce.

Tak získáváme náhled, jak se jeví čas v astrálnu. Malý zážitek tedy často způsobí dlouhý dramatický děj. Sen projde duší v jediném okamžiku a vzbudí obratem celou řadu představ; a člověk při tom sám přesunuje do snu čas. I vnitřní stavy se mohou symbolicky projevit ve snu; například bolesti hlavy tak, že pavouk tká síť v otvoru ke sklepu; tlučení srdce a horečka jako žhavá kamna atd.

Lidé, kteří jsou zvláště vnitřně senzitivní, mohou zažít i jiné věci; tak například vidí, jak jsou sami v nešťastné situaci. Zde působí sen prorocky; je symbolem toho, že nemoc, která je v něm skrytá, se v několika dnech projeví. Mnozí lidé dokonce sní o lécích proti takové nemoci: v takových snivých stavech
je zcela jiné vnímání.

Třetím stavem člověka je „stav bezesného spánku“, kde z duše nic nevystupuje, kde člověk spí bez vědomí. Když člověk začíná vnitřním vývojem postupovat do vyšších světů, projevuje se to v první řadě na stavu jeho snů, a to tím, že jeho sny se stávají pravidelnými a mají větší smysl než předtím.

Především člověk svými sny získává určité poznatky; ale musí si na ně dávat dobrý pozor. Později pozoruje, že se sny stávají častější, až se pak domnívá, že snil po celou noc. Právě tak může pozorovat, že se jeho sny spojují s věcmi, které ve vnějším světě vůbec neexistují, které fyzicky vůbec nelze zažít. Člověk pozná, že se mu teď ve snech neobjevují pouze věci, které na něho buď působí ve vnějším světě, nebo symbolizují stavy (tak jak jsme je popisovali výše), ale prožívá věci, které ve smyslové skutečnosti vůbec neexistují, a pak poznává, že jeho sny vyprávějí něco významného.

Tato okolnost může začít následujícím způsobem: zdá se mu například, že jeden z jeho přátel je v nebezpečí ohně, a vidí, jak se toto nebezpečí blíží. Příští den se dovídá, že tento přítel v noci onemocněl. Neviděl sice, že jeho přítel onemocněl, ale viděl symbolický obraz této nemoci. Tímto způsobem mohou být sny do jisté míry ovlivněny z vyšších světů tak, že se člověk může dozvědět něco, co vůbec ve fyzickém světě neexistuje. Vjemy z vyšších světů tak přecházejí do snů. To je velmi důležitý přechod k vyššímu okultnímu vývoji.

Někdo ovšem může namítnout: „Vždyť jsou to všechno jen sny; jak na ně můžu dát?“

To není správné. Vezměme si následující příklad: Vynálezci Edisonovi by se zdálo, jak vyrobil žárovku, a vzpomněl by si na tento sen a podle něho by pak zhotovil žárovku. Pak by někdo přišel a řekl by: „Tato žárovka nemá smysl; to byl jen pouhý sen.“ Jde o to, zda má takový sen význam pro život, a ne o to, že se o tom člověku zdálo. Mnohdy si člověk takových snových stavů vůbec nevšímá, poněvadž jim nevěnuje pozornost. To však není správné. Právě na takové subtilní věci bychom měli obracet svoji pozornost. To pomáhá člověku vpřed. Později se pak dostavuje stav, ve kterém se žákovi odhaluje ve snu podstata skutečnosti, a může pak sny ověřovat na skutečnosti. Pokud je tak daleko, že nejen ve spánku, ale i ve dne má před sebou celý svět obrazů, pak může rozumem rozebírat, jestli je to, co vidí, pravdivé.

Nesmíme tedy použít obrazy ve snech jako podklad pro moudrost, ale musíme počkat, až nám vniknou do denního života. Když tyto obrazy vědomě kontrolujeme, přichází brzy stav, kdy žák vnímá, co je v člověku duše, co je v člověku astrálního. Pak se učíme chápat, co znamenají formy a barvy v astrálním těle, které vášně a pod. se jimi vyjadřují. Učíme se postupně slabikovat v duševním světě. Musíme si však zůstat vědomi, že to vše je symbolický obraz. Bylo by možné namítnout: „Vidíme-li jen symboly, pak může být určitá událost symbolizována ve všech možných obrazech a není možné si ujasnit, že právě takový obraz se vztahuje k něčemu určitému.“

K tomu je třeba podotknout, že na určitém stupni se určitá věc projevuje stále stejným obrazem, podobně jako se určitý předmět vyjadřuje také vždy jen určitou představou. Tak například se určitá vášeň vždycky a pro každého projevuje určitým obrazem. Je jen nutné se učit, abychom pro tyto obrazy nalezli správné vztahy. Potom pochopíme, proč se ve všech náboženských knihách mluví vlastně stále v obrazech.

Například moudrost se nazývá světlem. Důvodem je, že člověku, který je duchovně vyvinutý, se moudrost člověka (i jiných bytostí) vždycky projeví jako astrální světlo; vášeň se vždy projeví jako oheň. Náboženské památky nám vyprávějí o věcech, které se odehrávají na nefyzické úrovni. Všechny pocházejí od jasnovidců a mají vztah k vyšším světům; proto k nám musí mluvit v obrazech. Vše, co se nám vypravuje z akáši, je znázorněné v obrazech.

Nejbližší stav, který žák prožívá, je „nepřetržitost, kontinuita vědomí“. Když je obyčejný člověk ve spánku zcela zbaven smyslového světa, upadá do bezvědomí. U žáka tomu tak už není,npokud dosáhl právě naznačeného stupně vývoje. Nepřetržitě, ve dne i v noci, žák žije v plném, jasném vědomí – i tehdy, když jeho fyzické tělo odpočívá. Po nějaké době se ohlašuje příchod určitého nového stavu tím, že k dennímu vědomí (k obrazům) přistupují tóny a slova. Obrazy mu něco říkají, mluví k němu; promlouvají k němu srozumitelnou řečí. Říkají mu, co jsou. Tady pak nějaký klam není vůbec možný. To je dévachanické znění, řeč, „hudba sfér“.

Každá věc vyslovuje své vlastní jméno a oznamuje svůj vztah k ostatním věcem. Touto zkušeností, která přistupuje k astrálnímu vidění, je také doloženo, že jasnovidec vstupuje do dévachanu.

Když člověk dosáhl tohoto stavu vědomí, začínají se na určitých místech astrálního těla pohybovat (ve směru hodinových ručiček, zleva doprava) tzv. „lotosové květy“ (sanskrt. čakra –kolo, středisko vyšší činnosti; pozn. překl.). Jsou to smyslové orgány astrálního těla. Jejich zření je však aktivní. Vibrace vzbuzené otáčením lotosových květů způsobují dotek s astrální látkou, čímž vzniká vnímání na astrální úrovni.

Jakou silou si vytváříme lotosové květy? Odkud tato síla přichází?

Víme, že naše astrální tělo nám ve spánku nahrazuje spotřebované síly fyzického těla. Svojí pravidelnou činností může ve spánku vyrovnat nepravidelnosti těla fyzického. Ale tyto síly použité k překonání únavy jsou ty, které vytvářejí lotosové květy. Člověk, který začíná pracovat na duchovním vývoji, tak vlastně ubírá síly fyzickému a éternému tělu. Kdyby tyto síly byly fyzickému tělu ubírány trvale, musel by člověk onemocnět, dokonce by nastalo úplné vyčerpání. Když si člověk nechce fyzicky ani morálně uškodit, musí tyto síly nahradit něčím jiným. Musí mít na paměti všeobecné kosmické pravidlo:

„Rytmus nahrazuje sílu!“

To je důležitá duchovní zásada. Dnes člověk žije nanejvýš nepravidelně, zejména ve svých představách a ve svém jednání. Člověk, který by vedl rozptylující život vnějšího světa, by se nemohl vyhnout nebezpečí, do kterého je vrženo fyzické tělo tím, že se mu okultním vývojem odnímají určité síly. Proto musí člověk usilovat o to, aby vnesl do svého života rytmus.

Samozřejmě si nemůže zařídit život tak, aby jeden den plynul jako druhý. Ale jedno udělat může: jisté činnosti však může vykonávat pravidelně. A to musí dělat ten, kdo chce projít okultním vývojem. Například musí každé ráno vykonávat určité koncentrační a meditační cvičení v době, kterou si sám určí. Rytmus uvede do svého života také tím, že každý večer zpětně probírá, co ve dne prožil. Pokud můžeme do svého denního života vnést ještě další pravidelné úkony, tím lépe.

Celá světová soustava probíhá rytmicky, v rytmu. Všechno v přírodě je rytmus: Slunce, roční období, den a noc, atd. atd. I byliny rostou rytmicky. Čím výše však stoupáme, tím méně je rytmu; ale i u zvířete lze ještě pozorovat určitý rytmus. Zvíře se například páří v určité pravidelné době. Pouze člověk dnes upadl do zcela nerytmického, chaotického života. Příroda ho propustila ze svého rytmu. Tento svůj zchaotizovaný život však člověk musí opět zrytmizovat. Aby toho dosáhl, poskytují se mu určité prostředky, kterými může vnést do svého fyzického a éterného těla harmonii, rytmus. Tím pak ponenáhlu uvede svá těla do takových vibrací, že si sama mohou poskytovat opravu, když člověk svým astrálním tělem vystoupí z těla éterného a fyzického. I když by se ve dne dostala mimo rytmus, mají pak už sama snahu přijít opět do svého správného chodu.

Rudolf Steiner
Před branou duchovní vědy