
Proč je ve vědomém snění možné vše a z jakého důvodu nám sny připadají tak reálné?
Obrázky jak ve vědomém, tak v nevědomém snění jsou velmi ostré, takže je lze pozorovat do nejdrobnějších detailů. Dokonce se stává, že ostrostí forem a sytostí barev sny předčí skutečnost. Existuje hypotéza, že obrázky snění syntetizuje mozek sám a v době snění je přijímá, jako by bděl. Ovšem nic víc než hypotéza to opravdu není. Prozatím totiž nikdo nedokázal, že by vše mělo probíhat právě takto. Model transurfingu zastává odlišnou interpretaci: podvědomí si nic nepředstavuje samostatně, nýbrž se přímo připojuje k prostoru variant, ve kterém se schraňují veškeré informace.
Zahleďte se pozorně na nějaký předmět, poté zavřete oči a zkuste si jej představit. Dokonce i když vynikáte nadprůměrnými schopnostmi vizualizace, ani tak nedokážete dotyčný předmět vidět se zavřenýma očima stejně jako s otevřenýma. Podoba, již si do paměti vštěpil mozek, funguje jenom jako fotografie velmi nízké kvality. Předpokládejme, že mozek takovou fotografii uchovává jako vymezenou sestavu skupiny neuronů. V tom případě však na to, abyste vyvolali vše, co se uložilo do paměti fotografie, neurony vůbec nevystačí – bez ohledu na jejich ohromné množství.
Mají-li naše vzpomínky a sny představovat reprodukci toho, co je zapsáno v neuronech, kolik pak buněk musíme v hlavě skladovat?
V rámci modelu transurfingu neurony nefungují jako nositelé informací, jakými jsou bity v počítači. Mozek schraňuje nikoli informaci samu, nýbrž jakousi analogii adres k informacím v prostoru variant.
Samozřejmě je pravděpodobné, že mozek je schopen udržet jisté omezené množství údajů. Avšak přestože představuje dokonalý biologický systém, není s to střežit v sobě vše, co jsme ochotni si v paměti vybavit. Tím spíše nedokáže syntetizovat natolik dokonalou virtuální realitu, jakou reprezentuje sen. Připadá vám snad snadné, abyste v bdělém stavu zavřeli oči a v mysli si představili myšlený obrázek tak přirozeně, jak jej vidíte ve snu? Není třeba dávat se zlákat nepřesvědčivými argumenty, že prý když se mozek vypne, získá schopnost zřetelně vnímat imaginární obrázky.
Rozum disponuje nadáním ukládat do paměti adresy k potřebným sektorům prostoru variant. Pokud je tedy třeba na něco si vzpomenout, rozum se obrací k duši a ta se naláduje na odpovídající sektor. Ale ať už je to tak, že se duše neumí ideálně naladit, nebo si rozum nesprávně pamatuje adresy, či se mezi sebou nedokážou duše a rozum dohodnout, ve výsledku máme, co máme: naše paměť není dokonalá.
Zato duše je schopna náhodně se naládovat na nerealizované sektory prostoru variant. Ve svých snech pak vídáme právě tyto obrázky. Proto je mezní prostor tak reálný – sny nepředstavují iluze v běžném smyslu slova. Rozum si je nepředstavuje, nýbrž je skutečně vidí.
Dobře víte, že ve snu může člověk pozorovat obrázky tak, jako by ani nebyly z našeho světa. Například architektonické dílo si lze prohlížet do nejtitěrnějších detailů. Současně zcela zřejmě platí, že dotyčný snící se s ním v zásadě nikde setkat nemohl.
Má-li sen reprezentovat imitaci reality, které se dopouští náš mozek, odkud pak pramení výjevy, jež člověk nikde odpozorovat nemohl?
Jistě si vzpomínáte, že sektory prostoru variant v sobě schraňují rozličné varianty scénářů a dekorací. Dekorace v sobě zahrnují jak neživé prostředí, jež nás obklopuje, tak i živé bytosti. Pokud jste ve snu spatřili své blízké nebo známé, nemohli jste si nevšimnout, že nejsou až takoví jako ve skutečnosti. Snad mají jiný účes, nosí neobvyklé oblečení, nebo se dokonce odlišuje i jejich charakter. Virtuální osobnosti z prostoru snů se mohou chovat poněkud neobvykle. Ve snu své známé poznáváte, chápete, že to musí být oni, ale zároveň vám připadá, že jsou nějací jiní. Tím se projevuje mnohotvárnost prostoru variant. Dekorace různých sektorů se od sebe liší. Události, které sledujeme ve skutečnosti, představují varianty, jež se zrealizovaly. Ve snu se nám nabízí způsobilost vidět to, co se v naší realitě neuskutečnilo.
Jestliže se vám někdy poštěstí a ve snu uvidíte svůj odraz v zrcadle, možná vás i nepříjemně překvapí nebo vyleká. Nespatříte onu tvář, kterou jste zvyklí pozorovat ve skutečném zrcadle. Náhle pochopíte, že to sice jste vy, ale tvář se vám nějak změnila! Jde o to, že vzhled člověka ve snu odpovídá právě tomu sektoru prostoru variant, kam se dotyčný zaletěl. V závislosti na posunutí pozorovatelného virtuálního sektoru ve vztahu k aktuálnímu, jenž se zhmotňuje ve skutečnosti, se bude váš vzhled lišit ve větší či menší míře.
Okolní prostředí prochází změnou také v závislosti na vzdálenosti virtuálního sektoru. Prohlížíte si své město, ale to nevypadá jako obvykle. Taktéž ulice a domy vyhlížejí poněkud podivně. Jste v rozpacích, jako by na vás přišlo jakési mámení. Pokud se duše během snění vydala ze svého sektoru dostatečně daleko, dostanete se do zcela neznámého prostředí. Uvidíte krajinu a lidi, již ve skutečném životě neexistují. Vše tam žije svůj virtuální život. Jako co vystupujete v tomto životě vy? Vše, co se tam děje, je nemateriální. Vaše role také zůstává virtuální. Ale zároveň se nejedná o iluzi.
Nastat mohou dvě situace: buď v daném sektoru varianta vaší osobnosti existuje, nebo tam není. Pokud ano, můžete se tam setkat se svým dvojníkem? Na tuto velmi komplikovanou otázku prozatím odpovědět nedokážu. Duše nejspíše prostě podchycuje roli, která je pro dotyčný sektor předepsána. O tom svědčí fakt, že snící člověk svou tvář pozoruje v zrcadle jako cizí.
Ještě jedna otázka zní zajímavě: jestliže se informace v prostoru variant neustále schraňují jako film na regálu, proč ve snu vidíme pohyb a této virtuální hry se účastníme? Veškeré události jsou v poli informací obsaženy zároveň. Již nyní se tam nachází, co už se stalo i co teprve nastane. Jak je tedy možné, že když duše poletuje v prostoru variant, nevidí ustrnulé obrázky, nýbrž pohyby života? Snad jde o to, že je tak nastaveno naše vnímání, takže jsme schopni vnímat pouze pohyb filmu. Ale možná patří taková přirozenost prostoru, jenž nám sám sebe ukazuje pouze v podobě proudění variant. Pokud duše prolétává skrz sektory, znamená to, že pozoruje pohyb.
Do jakého časového intervalu se v takovém případě duše dostává: do minulosti, budoucnosti, nebo současnosti?
Vše, co se nějakým způsobem dotýká prostoru snění, v sobě nese více otázek než odpovědí. Jedno lze konstatovat s jistotou: sny nejsou iluzí. Začalo vám být úzko, mám pravdu? Noc co noc se my všichni vydáváme do prostoru variant a žijeme tam virtuální život. Tento virtuální život neobsahuje žádný skutečný hmotný základ a zároveň je reálný.
Co lze říci o interpretaci významu snů?
Odpověď vám pravděpodobně bude připadat trošku překvapující. Dozajista očekáváte, že ve světle uvedených faktů mají sny plné právo přijmout úlohu posla gradujících událostí. Jenže právě s ohledem na vše, co jsme si vyložili, sny nelze pozorovat a zkoumat jako znamení, o nichž jsme hovořili v předchozí kapitole.
Sny nám předvádějí to, co se bylo mohlo stát v minulosti nebo co by se mohlo udát v budoucnosti. Minulost známe. Budoucnost v prostoru variant existuje celkem mnohotvárně, proto žádná záruka nepotvrdí, že jsme ve snu zhlédli právě nadcházející sektor, který se začne realizovat. Ve skutečnosti obsahují sousedící sektory shodné scénáře i dekorace. Z toho vyplývá, že pokud se zhlédnutý sektor nachází nedaleko probíhající dráhy života, mohl by informace o budoucích skutečných událostech obsahovat. Avšak nelze nabídnout žádnou záruku, že zmíněný sektor leží skutečně v blízkosti aktuální dráhy.
Ve skutečnosti duše opravdu může blížící se události předvídat.
Nejnadějnější znamení představuje stav duševní pohody. Ve bdělém stavu se projevuje stav duševního pohodlí vzhledem k probíhající dráze života nebo ve vztahu k blížícímu se obratu v proudění. Ostatní znamení se taktéž vztahují k realizovaným probíhajícím a blízko se nacházejícím sektorům. Ovšem ve snu sám Bůh řídí, kam duše létá. Může zaletět, kam se jí zachce, a proto se na jí sdělované informace spoléhat nelze.
Následuje otázka: jestliže snění nereprezentuje dílo představivosti, kdo určuje scénář snů?
Scénář je založen v sektorech prostoru variant. Dokud rozum dřímá, může duše v prostoru variant svévolně cestovat. Někdy spí rozum tak tvrdě, že si sny nepamatujeme. Jak se události vyvíjejí v době, kdy rozum spí, to nikdo neví. Ve skutečném životě rozum kontroluje chování člověka. Jakmile rozum spatří sny, vystupuje pouze jako pasivní pozorovatel a namísto toho, aby situaci řídil, přijímá vše jako nutnost.
Vše se děje podle scénáře, který je založen v sektoru. Když se duše dostane do nějakého sektoru, události se v něm vyvíjejí v souladu s očekáváními, obavami a představami, jež duše a rozum nabyly v reálném životě. Očekávání a obavy se realizují okamžitě. Pokud se na scéně objeví například subjekt, který v sobě může z pohledu rozumu skrývat hrozbu, scénář ohrožení v tu ránu nabývá reálné podoby. Stačí, abyste připustili byť jen prokmitnutí myšlenky na to, že existuje nebezpečí, jak vás cosi sleduje, když vtom se netvor pustí clo vašeho pronásledování.
Děje se tak proto, že duše se okamžitě ladí na variantu, jež v myšlenkách problikne. Varianty scénáře duše vybírá v souladu s myšlenkami a očekáváními, poněvadž její pohyb v prostoru variant probíhá současně s nimi. Právě myšlenky a očekávání fungují jako hnací síla, která točí film. Bylo-li by možné zcela přerušit činnost mozku, obrázek by nehybně ustrnul. Jenže myšlenky se nezastavují a honí se hlavou bez ustání.
Události ve snění mohou probíhat v rozporu se všedními představami, protože kontrola rozumu je oslabena. Dochází k různým nesmyslům, vyjevují se neuvěřitelné přeludy, fyzikální zákony nefungují. Neuvěřitelné věci se dějí také ve vědomém snění. Rozum přece chápe, že to všechno je pouze fantazie, proto připouští jakoukoli nehoráznost.
Již jste pochopili, proč je ve snu možné všechno: jde o to, že snění je cestování duše v prostoru variant, kde existují libovolné scénáře. Z toho důvodu lze ve vědomém snění scénář záměrně měnit. Ve skutečnosti se ovšem scénář nemění sám od sebe – je vybírán záměrem. Jakmile se v myšlenkách zformuje záměr vyměnit si roli s pronásledovatelem, duše se přeladí na sektor s opačně formulovaným scénářem. V tom spočívá mechanizmus vědomého snění: scénář se vybírá záměrem.
Pokud si rozum uvědomí, že může scénář dění sám řídit, formuluje přání. Například přání vzlétnout. Tato myšlenka, jež bleskurychle prokmitla vědomím, se v duši přeměňuje v záměr. Záměr představuje hnací sílu, která snícího člověka přenáší do sektoru s odpovídajícím scénářem.
Cestování duše v prostoru variant se neobtěžuje a netrápí se nečinností hmotných objektů, proto bývají sny tak plastické.
Objednaný scénář se realizuje okamžitě. A co se děje ve skutečném životě? V zásadě totéž. Rozdíl spočívá pouze v rychlosti naplnění scénáře. Ve bdělosti se události vyvíjejí podle týchž zákonů jako ve snu, avšak ne tak bleskově, protože materiální realizace variant disponuje inertností. S ohledem na to je nepravdivé tvrzení, že náš život je snem, na druhou stranu ale toto prohlášení ani nepostrádá smysl. Již jsem uvedl několik příkladů, jak myšlenky utvářejí události v životě. Co naplňuje vaše myšlenky, to i dostáváte – dříve či později.
Vaše myšlenky se transformují ve vyzařování energie na frekvenci vymezené dráhy života. V reálném životě se přechod na tuto dráhu brzdí různými materiálními faktory. Realizovaný sektor prostoru nám ve srovnání s nerealizovaným připadá „mazlavý“, asi jako když porovnáváme smůlu s vodou. Hmotné ztělesnění možné varianty se děje zpomaleně, zatímco ve snu se přechod mezi sektory realizuje okamžitě, protože v něm neexistují inertní překážky.
Nyní vám musí být jasné, proč jsem začal mluvit o snech. Abychom svůj osud mohli řídit, musíme si ujasnit, jak nás myšlenky přenášejí z jednoho sektoru do jiného a proč se nám neplní všechna přání. K tomu však vůbec není nezbytné, abychom se zabývali vědomým sněním. Naším cílem je získat schopnost vybírat si scénář v bdělém stavu. Mnohem důležitější než se budit v neskutečném životě je naučit se budit se v životě skutečném. Tím spíše, že zabývání se vědomým sněním, jak jsem již uvedl, v sobě skrývá jisté nebezpečí.
Ti, kdo se vědomým sněním zabývají, vám možná řeknou, že na tom nic nebezpečného není. Jenže oni nejspíše nechápou, že se pohybují na tenkém ledě. Nikdo vám totiž nezaručí, zda se z vědomého snění vrátíte. Dokud vaše duše poletuje v nerealizovaných sektorech, žádné nebezpečí opravdu neexistuje. Co se však stane, jestliže duše ve snění náhodou zabloudí do realizovaného sektoru prostoru? Co byste řekli? Hypotéza vychází z toho, že se ve zmíněném sektoru můžete zhmotnit. Všichni jsme si zvykli, že nás rozličné dohady nemohou ohrozit. Jak ale vidíte, tento předpoklad v sobě skrývá hrozbu.
A co jestli je to pravda?
Je známo, že dávní mágové, již si umění snění dokonale osvojili, odcházeli do jiných světů záměrně a navždy. Jejich fyzická těla z tohoto světa také mizela. Buď museli být dávní mágové příliš nerozvážní, nebo až příliš dobře věděli, co dělají. V dnešní době se každodenně ztrácejí beze stopy desítky tisíc lidí. Zkrátka se beze stopy vytrácejí. Někteří lidé dokonce upřednostňují verzi, že je unášejí mimozemšťané. Nemohu nic dokázat, ale je docela možné, že se prostě nevracejí ze snu. Vždyť duše může zaletět do realizovaného sektoru i v mimovolném oddychu.
Vědomé snění je v tomto smyslu ještě nebezpečnější, protože rozum, který pocítil neomezenou svobodu, může ztratit ostražitost a zaletět nevěda kam.
Jestli se duše může z takového výletu vrátit zpět, to nevíme. Fyzické tělo může zůstat, v takovém případě se prostě konstatuje smrt ve snu. Mým cílem není vás zastrašovat. Zkrátka nezapomínejte, že sen není iluze. Ve vědomém snění vzniká pokušení zařádit si. Vždyť lze beztrestně a bez újmy ostatním provádět cokoli, co vás napadne. Nebo člověk může jen tak létat a pozorovat jiné světy. Dovoleno je vše, ale pouze do té doby, dokud se duše nachází v nerealizovaném virtuálním sektoru. Nebezpečí spočívá v následujícím: neexistuje žádná záruka, že se duše nezatoulá do sektoru realizovaného. Rozum dokonce hned ani nepozná, jak se virtuální realita změnila ve hmotnou. Nemáte zapotřebí utěšovat se nadějí, že náš viditelný svět existuje v celém vesmíru jako jediný. Prostor variant je nekonečný a v něm nepochybně existuje množství realizovaných sektorů, obydlených různými živými bytostmi.
Svět, do nějž se dostanete, se může ve srovnání s naším projevit jako ráj, nebo také jako peklo. Kde se daný svět nachází, také není známo. Možná se rozkládá miliony světelných let daleko od naší Země, ale také třeba ve vašem šálku kávy. Možná se nachází velmi daleko a zároveň velmi blízko, v jiném rozměru. Jak už jsme si řekli v první kapitole, nekonečnost se rozprostírá neomezeně pouze v tom případě, jestliže se člověk dívá přímo a otevřeně. Beztak skutečnost, zda se paralelní svět nachází daleko, či blízko, nemá žádný význam, protože se tam sice lze snadno zatoulat, avšak vrací se jen těžko.
Nezmiňuji se o cestování astrálního těla ve hmotném světě, neboť tam funguje jiný mechanizmus, navíc takový pohyb nemá žádný vztah k transurfingu a je celkem nebezpečný. Obecně lze říci, že sny mají k transurfingu také jen nepřímý vztah. Náš úkol spočívá v tom, abychom nezaběhli od nemilosrdné skutečnosti do mezního světa snění, ale abychom si pro sebe vytvořili komfortní a pohodlnou samotnou realitu.
Snů se není třeba obávat, ale ani by k nim člověk neměl přistupovat lehkovážně.
Pokud při zmínce o vědomém snění pociťujete duševní nepohodu, znamená to, že byste se jím zabývat neměli. Vnitřní cit vám musí naznačit, zda vám nebezpečí hrozí, nebo ne. Duše vnímá blížící se nebezpečí lépe než rozum, a i proto jsou sny bez aktivního vměšování rozumu mnohem bezpečnější. Pokud jste se přece jen odhodlali, zachovávejte ve snu obezřetnost, neskákejte nikomu a ničemu na špek a udržujte maximální uvědomění. Chovejte se jako doma – stejně jako ve skutečnosti – ale nezapomínejte, že jste na návštěvě.
Z knihy : Ovlivnovani-reality Vadim-Zeland