Image result for cosmic consciousness
Druhy vedomia

Vědomí…nejvyšší kvalita skutečnosti jako jev fyzikální. Z hlediska animální přírody pak je vědomí nejvyšší životný element a tím i prvek nadřazený zákonům, vládnoucím všem funkcím organismu. Kvalitu zvanou vědomí, poznává jogín ve třech aspektech : v prvé řadě v nejvyšším aspektu, vědomí nadosobní nebo kosmické, jež se dá také poznávat jako latentní jas obsažený v celém kosmickém prostoru; potom vědomí empirické a posléze podvědomí.

Kosmické vědomí lze považovat za původ živé přírody, za živou esencí vesmíru. Jeví se nám jako hvězdný oblak, substance kosmické prázdnoty. Ta se postupně přetváří ve slunce a planety, ve tvary, jež se po vypršení lhůty svého bytí zase rozpadají v prach a později v substance, v nesoudržné částečky rozplynulých nebeských těles. Tento kosmický prach se zčásti slučuje ve hmotu, zčásti v prázdnotu potenciálně živou, totiž ve vesmírné vědomí. Toto vědomí je kosmický jas, jež nelze postřehnout smysly; proto je můžeme považovat za kvalitu bezmezné prázdnoty a tudíž i za vizuální temnotu univerza. Čili je to vlastně vědomí, jež je podle Mojžíše světlem stvořeným Bohem prvního dne jeho tvoření, kdežto hmotné světlo, světlo slunce a měsíce až ve dni čtvrtém. Z funkčního hlediska je kosmické nebo vesmírné vědomí kvalitativně totožné s vědomím bytostným. Při této jeho identifikaci může dělat obtíž nezbytná představa o univerzu jako živé bytosti; ve vysokých školách mystických je vždy univerzu pokládané za živou bytost.

Empirické, denní vědomí můžeme zase rozdělit ve vědomí prosté či bytostné, jehož funkce jsou takřka autonomní, pak ve vědomí projevující se vyhraněným jástvím a posléze ve vědomí smyslové.

Image result for cosmic consciousnessProsté bytostné vědomí, to je vědomí empirické, denní , se zúčastňuje na životě jako jeho průvodce; při povrchním zkoumání jeho funkcí může vzniknout dojem, že je druhotným jevem žití, jeho výplodem nebo emanací. Ve skutečnosti však je esencí bytí, která tím, že se vyhranila, navrstvila na sebe hmotné materiály asi jako gravitačně silné těleso v kosmu může zachytit satelity, jež až dosud bloudily prostorem daleko od svých původní center. Když však tyto materiály vědomí jakožto kvalita svého druhu získalo, začal v nich být činné v podobě prostého bytostného vědomí. zde pak, v dalším životním sledu, toto vědomí zprostředkovává kontakty organismu se světem prostřednictvím vjemů, čímž také udržuje v chodu všechny funkce organismu, dokud nejsou závažně narušeny disharmonií ve všech jeho funkcích.

Prosté bytostné vědomí je v józe velmi důležité. Především proto, že je lze přivést do rozkyvu, který se přetváří v jeho variační schopnost, jejíž hoření a dolení hroty mohou přesáhnout hranice vymezené smyslovým vjemům. Tímto způsobem získává jogín velmi vhodný nástroj k průzkumu hlubší podstaty bytí i života. Je totiž naprosto jisté, že neuschopní-li člověk toto empirické vědomí k větší amplitudě, zůstává jeho svět omezený proto, že jeho postřehy mohou převádět do jeho vědomí pouze masu zevních jevů; podstata mu vždy zůstává skryta. Když výška donutí empirické vědomí k většímu rozkyvu, překročí jako bytost schopná užívat tohoto vědomí hranice běžných smyslových skutečností, u těch se poměry značné mění při okrajových fyzikálních činnostech, uzavírajících každou sféru do přesného rozměru.

K většímu rozkyvu přiměje jogín “vlnící se ” empirické vědomí koncentrací mysli. Když mysl nemůže těkat, protože je pozornost řízena na jeden předmět, by¶ fiktivní, v těle, pak prosté bytostné vědomí nezůstává nehybné, ale snaží se dostat ze své momentální tísně alespoň pohybem vlnivým až kmitavým. Když se jeho pohyb stal kmitavým, pak je pozornost jogína schopná registrovat “zasmyslové” skutečnosti: onen svět, který se nám při duševní netečnosti skrývý za čarou červenou, kdežto při pozvednutí ducha za čarou fialovou. Když v tomto stadiu jogín nezapomene dále konkrétně myslit a vše si též konkrétně uvědomovat, pak se oba svět, ten za čarou červenou i fialovou, ukážou jako konkrétní. Tím se jogín dostal k možnostem zkoumat přírodu správným používáním mentální síly. Když však pochopí, že vědění pro samo vědění nemá cenu, pak nepřipustí aby tento rozkyv empirického vědomí zprostředkovával poznání, nýbrž bude jej tlumit. Když je variační schopnost empirického vědomí potlačována vůlí až ke kritickému minimu, pozná, jak dochází k smrti a též i čím se stává to, že smrt není koncem individua, ale jeho pokračováním v žití za jiných poměrů. Tak mohou jogínové prozkoumat nejen přírodu, ale i zákony života a smrti.

Druhý druh vědomí, vyšlehující vyhraněným jástvím je pouze fiktivní skutečnost, ale představuje duchovní faktor, vytvářející linii v rámci trvání určité karmy.

Jáství je totiž v tomto případě silovým duchovní jevem, slučujícím silové momenty, z nichž e vlastně bytost stvořena; tyto momenty přivádějí vědomí na plán našeho zdánlivě tak skutečného bytí. Proto vědomí vyšlehující v ideji jáství, tedy v já, unáší všechny příčinné karmické síly bytí až k okamžikům smrti. Zde zase, v kritických okamžicích, na prahu života smrti, v já jehož hladina se zpravidla začne mocně vzdouvat jako vůle k životu, sdruží všechny karmické síly, jež se přidržují žití. Já samo je pak přenese na místo jejich určení podle zákona o realizaci karmických kvalit v určité existenci. Jinými slovy právě vědomí já je psychický činitel, jenž přenáší příčiné síly bytostných existencí k novým objektivacím. V okamžiku smrtí vědomí já tyto síly sdruží nebo sloučí a náklonnosti vzešlé z karmických dispozic je usměrní ke vhodné a jim odpovídající nové objektivaci. Potom jáství zaniká jako housenka v kukle a nový “motýl – vědomí ” přeskočí na nový materiál, kde pokračuje v nepřetržité linii sebeobnovy.

Image result for sensorySmyslové vědomí, třetí druh denního nebo empirické vědomí, vyšlehuje v akcích odpovídajících jednotlivým smyslovým vjemům. Buddhisté je rozdělují na vědomí oka, ucha, nosu, jazyka, a hmatu, k němuž přidávají jako další smyslové vědomí též vědomí myšlenkové, které jsme zařadili do kategorie prostého bytostného vědomí a do vědomí já. Touto klasifikací zjednodušili duchovní problematiku lidí na kázeň smyslů, její pomocí se odstraní chtivost jako činitel uvádějící odbojné karmické síly do nové a nové činnosti, která lidi zotročuje tak, že se způsobem života podobají spíš zvířatům než bytostem vládnoucím volně svou vůlí.Právě klasifikací jako jevů smyslového odstranily z problému životní strasti a vykoupení z ní i každou mystiku, která nehledá příčiny osudů jedinců v nich samých, ale v nadsmyslových silách, ovládajících je podle své vůle.

Ale at už se v (puvodnim)buddhismu problém osobní strasti jakkoli zúžil na funkce smyslového vědomí, je jisté, že kázní na úrovni smyslového vědomí se vyvýjí ono vědomí myšlenkové, to se pak manifestuje jako prosté bytostné vědomí, jež do sebe pojímá prapočátky vzniku tvorů a jevů a to souvisí s vývojem blažeností, přislušejících buddhistickým vnorům. Tím myšlenkové vědomí ukazuje, že v poměru k zevnímu světu je člověk v počátečních duchovních stadiích vývoje tvorem plazícím se svým empirickým vědomím po zemi za jejími dary. Když se funkce smyslového vědomí kázní smyslů potlačí, vystoupí na scénu vědomí prosté bytostné, jež člověka vrací k jeho karmickému mládí, k jeho úplné nevinnosti.

Vzhledem k tomu všemu můžeme smyslové vědomí považovat za průvodce živých organismů, za jejich duchovní faktor, který tomuto organismu umožňuje žít a pomalu se individualizovat. Tím už vzniká problém věčnosti jeho existence, neboť když si organismus něco uvědomuje, mnohé z toho chce a chtění je podněcují silou, schopnou udržovat v chodu síly sdružující všechny potřebné složky k vytváření a udržování tohoto organismu. Ve smyslovém vědomí je tedy klíč k rozvoji i k potlačení strastí, jimiž trpí všechno, co žije.

Třetí aspekt vědomí, podvědomí, je onou částí denního vědomí, jehož funkce se vymyká naší evidenci.

Jeho jedna část náleží do fyziologické sféry, druhá do sféry psychické. První druh podvědomí je vlastně vědomí primitivní nebo subliminální, čímž je mu přiřčena úloha sjednocovat a inspirovat funkce orgánů tvořících vcelku bytost. Je téměř totožné s funkcí hmatu, jejž si musíme představovat jako tykadlo uvádějící nejjednodušší organismy do kontaktu s tím, co jim může sloužit za potravu. To je jeden pól v jeho činnosti. Druhý pól sdílí s organismem tyto kontakty a tímto způsobem se dostává do činnosti ve formě živého organismu každý útvar animální přírody.

Při jednoduchém pozorování funkcí tohoto druhu podvědomí nebo vědomí sublimálního se zdá, že z něho se vyvinulo vědomí empirické. Ježto však lze dobře vypozorovat, že toto podvědomí je od vědomí empirického dobře odděleno, tak dobře, že mezi nimi neexistuje sdílení uvědomovaných vjemů, dá se spíš soudit na to, že příznáme-li jejich činnost činnosti mozku- tyto druhy vědomí náležejí jeho různým vrstvám a že tyto vrstvy nejsou stavbou kontinuální, nýbrž zvratovou, strukturálně relativně dobře oddělenou. Avšak at je tomu jakkoli tento druh podvědomí ne neustále výkonný ; bez jeho funkcí bychom byli neschopni dovědět se o potřebách organismu, jejichž smyslem je jeho zachování. Obtíž při jeho identifikaci vzniká jenom proto, že těžko rozeznáme, zda jde o druh vědomí nebo pouze o smysl hmatu. Z vyššího hlediska ovšem zde není žádného rozdílu. Hmat je možno poznat jako smysl, jenž potenciálně živou buňku činí skutečně živou smyslem hmatu je organismu oživen a vybaven přiměřeným stupněm vědomí.

Image result for Mental aspect of the subconsciousPsychický aspekt podvědomí je jednak abstrahovaným smyslem hmatu, hmatu intelektualizovaného, jedna duchovním prvkem v němž nacházejí živí tvorové svou jednotu. Podvědomí jako intelektualizovaný smysl hmatu se jeví jako činitel fiktivní; i když jogín zjistí jeho existenci, sotva najde, k čemu se jeho funkce vztahují. Ale totéž podvědomí jako činitel sjednocující na úrovni ducha celé lidstvo je skutečnost, z níž vyvěrají všechny mystické představy. Právě sledováním funkcí tohoto druhu podvědomí vznikla v indických filosofických systémech představa o světech zvaných pátála, podsvětích, neboť kvality tohoto podvědomí přímo souvisejí s různými kategoriemi citů a citového prožívání , jež se tak snadno pojí na různé produkty obrazotvornosti. Tady je pak kromě toho těžko poznat, zda tyto kategorie citů vytvářejí příslušné obrazy, či zda vystupování těchto obrazů souvisí s postřehy k nim příslušejících sfér a jejich obyvatel.

At však je tomu jakkoli, je jisté, že komu se podařilo empirickým vědomím prostřednictvím utlumení jeho normální funkce sestoupit na úroveň tohoto podvědomí, octne se vždy v podsvětí, rozdružené v různé sféry a personifikace, jejichž kvalitativní konkretizace je pak už závislá pouze na precizním sledování povahy citů, vlnících se pod úrovní denního vědomí.

Ve snaze poznat a identifikovat povahu a funkce vědomí dospěje jogín k zajímavému zjištění: vědomí ve svých jednotlivých aspektech není vždy uspořádáno tak jako např. dnes. Jsou-li bytosti ve svém celku mravně pokročilé, takže hlavní mravní závada, sobectví, je v nich potlačena ve prospěch dobře rozvinutého nelpění na věcech ukájejících smyslový chtíč, pak se stává nejvýznačnějším jeho nejvyšší aspekt totiž nadvědomí. Empiricky se to manifestuje jako moudrost a tím i vůle nechat žít. Když však lidé mravně degenerují, pak se nejdůležitějším aspektem vědomí stává vědomí smyslové, jehož mravním základem je utilitarismus. A když mravní závady zesílí, pak i empirické vědomí ztrácí na významu a vlády se zmocňuje v primitivní, subliminální. V opačném sledu jogín vidí že sublimální vědomí souvisí se stavem pod absolutní mocí tzv. sahadža-karmy. Tvorové, jejichž empirickým vědomím je v. subliminální, už nemohou chytračit a tím vytvářet osobní karmu. Chytračení už nejsou schopní a nemohou se vracet po vývojové linie zpět k rozvinutí empirického vědomí v našem pojetí a tím zase ke schopnosti vytvářet osobní karmy, jak je tomu u dnešních lidí.

Zpravidla se tento sestup a výstup opakuje; lidé dosahují a opět ztrácejí schopnost abstraktně myslit a s tím současně i schopnost chytračením se vyhýbat mnohým karmickým následkům své činnosti. To trvá tak dlouho, než budou životními zkušenostrmi dosti obohacení, aby pochopili, že cesta ke štěstí nevede snadným těžením ze situací, nýbrž ze správné mravní základny, přikazující žít a nechat žít. Pak se pomalu rozvíjí jen vyšší aspekt vědomí, totiž nadvědomí, a tím i všeobecně se uplatňující mravnost a moudrost. Jiné cesty v osudech světa není.

U kvality a funkce vědomí je zajímavé i to, že jsou v úzkém vztahu k tělu. Čím mdlejší vědomí, tím degenerovanější tělo. Je-li vědomí empirické velmi znehodnoceno, bývá i tělo deformováno. Běžné pozorování vede lidi k tomu, že vadnému tělu připisují a i vadné vědomí , jak j tomu je např. u kreténů, ale z jogického hlediska není jisté, že tělo je faktorem primárním, kdežto vědomí sekundárním. Některé ukazatelé mluví ve prospěch druhé alternativy; vadné vědomí je příčinou vadného těla.

Při stanovení definice pro vědomí vznikají některé nejasnosti. Zpravidla se do podvědomí zahrnuje všechno, co pochází z oblasti, která není v dosahu denního vědomí ačkoli některé z vjemů, jež nepramení z vědomí denního, pocházejí z nadvědomí. Rozlišení těchto dvou druhů vědomí však není tak nesnadné. Jestliže je dobře patrné, že vjemy tohoto druhu přicházejí ve stavu silně emocionálním , pak máme co činit s podvědomím. Vjemy pocházející z nadvědomí nepotřebují potlačit funkci dobře fungujícího rozumu. Konkrétně bychom se mohli řídit směrnicí, že inspirace, přinášející vědecký pokrok, pramení z nadvědomí, kdežto většina vjemů senzitivů pochází z rozvlněného podvědomí

Jinak je nutno vědomí chápat jako nejvyšší reálnou složku všeobecné tvorby. Projeví-li se vědomí jako jáství, a to at bytostně, nebo kosmicky, vždy se vymezuje; tím dochází k jeho postupnému zhutňování, až se stane substancí a v dalším stupni své degenerace samým stvořením. Proto je možné považovat všechno stvoření za vědomí ve specifickém projevu. Nevymezí-li se toto vědomí, zůstává v kosmu pouze duchovním světlem, světlem celého světa a i jeho bytostí a tvorů. A toto světlo svítí v bezedné propasti vesmíru v největších hlubinách bytosti, aniž může být obsáhnuto temnotou.

Image result for Mental aspect of the subconsciousZ fyzikálního hlediska vědomí látkou nebo prasubstancí, která se vyvinula z absolutní prázdnoty, z našeho hlediska z vizuální temnoty vesmíru. Z toho důvodu je vědomím prvotním vesmírným jevem, jenž v organických sloučeninách zvaných živé organismy zastupuje prapůvodní kosmický element. Chceme-li je tedy definovat, musíme dávat pozor na to, zda je chápeme bytostně nebo kosmicky. Z kosmického hlediska může být vědomí pouze funkcí nebo silou v tvůrčím průběhu, kdežto z bytostného hlediska esencí, resp. materií primou, která je pro svou kvalitu faktorem nadfyzikálním.

Z tohoto důvodu musí probíhat resorpce fyzikálních faktorů bytostné existence do kosmické (absolutní) prázdnoty právě též kvalitou označitelnou v adekvátním projevu za vědomí; na úrovni této kvality poznávají jogínové svou bytost jako vesmírnou existenci, jež dosahuje absolutna tím, že se jí vezme její charakter rozpětím osobního uvědomění až do bezmezná. I tohoto důvodu lze vědomí poznávat pouze jako první projev absolutna, jeho první emisi, již můžeme vnímat hrubými smysly jako absolutní prázdnotu; v procesu bytostné proměny a v absolutno můžeme však poznávat vědomí jako prasubstanci stvoření, symbolizující vlastně tzv. Nejvyšší Uskutečnění. Proto se stalo, že v mystických spisech je výraz vědomí překládán jako nejvyšší stav, ale též jako jev nebo projev nebo funkce. Různá konkrétní hlediska v textech zřejmá to dokonce vyžadují.

Zdroj: Malý mystický slovník