cropped-3460de0ec8d802a9449b7acf93123670.jpg

Vědomí se od fyzického těla běžně odpoutá během spánku, někdy spontánně během zvláštních životních okamžiků, a nakonec v okamžiku smrti. Smrt představuje svobodu ducha, oproštění se od pout omezující hmoty – fyzického těla. Každý člověk je v podstatě čisté vědomí, oděné do šatů, poskládaných z atomů, molekul a buněk. Po smrti zůstává vědomí vědomo si samo sebe, po smrti jsme vším, čím jsme kdy byli, a čím kdy budeme. Vědomí je zachováno v podobě vlnění, v podobě nekonečné informace.

Vědomí si v čase pobývání v lidském těle neuvědomuje, čím kdy bylo a čím kdy bude.

Vědomí v lidském těle je rozloženo do dalších dvou vrstev: podvědomí a nadvědomí. Pokud by tomu tak nebylo jedinec by se „zbláznil“, protože v trojrozměrné hmotné realitě by si se sto procentně otevřeným vědomím nevěděl rady. Hmotné tělo působí jako filtrační zařízení, dovoluje nám skrze smysly uvědomovat si pouze to, na co jsme připraveni, a to, v co uvěříme, že je možné. Mozek je řídící centrum, filtruje naše vnímání podle toho, jsme-li zaměřeni více na levou nebo pravou mozkovou hemisféru. Ve fyzickém těle zažíváme prostor a čas.

Naproti tomu odpoutané     vědomí    představuje     přechod    do jemnohmotných vibračních pásem, kde je možné prožít situace tak, jak si je dokážeme představit bez omezení časem a prostorovými vzdálenostmi. Napsat, že žijeme zároveň v několika dimenzích najednou, je obtížně představitelné, ale pokud si uvědomíme, kolik hodin, dnů a roků za život prospíme, a že během spánku sníme, tak je toto tvrzení představitelné alespoň v rovině snů. Ve snech se pohybujeme v dalších dimenzích, sny jsou jinodimenzionální.

Pro dočasný pozemský pobyt je nesmírně poučné, pokud alespoň jednou za život dokážeme odpoutat své vědomí ven z fyzického těla pouze svou vůlí za pomoci předem daného záměru. Podle mého mínění je     právě     činnost     mozku     v     okamžiku     odpoutání  zásadní, pokud pominu další tři důležité podmínky, které odpoutání předcházejí: naprosté uvolnění těla, zpomalení dechu, a odpoutání od rušivých myšlenek. Okamžik před odpoutáním poznám podle určitých dějů v mozku, nebo v hlavě – to snad zní přijatelněji. Ten okamžik už poznám, a řeknu si: a je to tady.

Popsat tento stav, srozumitelně, tak, aby to bylo uvěřitelné, už je ale obtížnější, ale k tomu se postupně dostaneme.

Z knihy  Exkurze mimo telo Věra Balková