Spirituálne sny…

Dostala som sa znova ku knihe Len láska je skutočná a našla v nej opis sna Elizabeth. Na také miesto by som sa veľmi rada dostala. Kedysi som mala víziu s knižnicou múdrosti, no to už je 5 rokov. Aj moja známa mi opisovala zážitok, kde sa dostala do knižnice záznamov a mala si vybrať jednu knihu pre seba a prečítať ju srdcom duše. ♥

Vím, že jsem nesmrtelný. Nepochybně jsem už desettisíckrát zemřel. Vysmívám se tomu, co nazýváte smrtí, a znám šíři času. Walt Whitman

Heart shaped tree on open book

Sny mají mnoho funkcí. Pomáhají zpracovat a integrovat události dne. Poskytují vodítka, často v podobě symbolů a metafor, která pomáhají řešit problémy každodenního života – vztahy, strach, práci, emoce, nemoci a mnohem víc. Mohou nám pomoct při naplňování našich tužeb a cílů, když ne fyzicky, tak aspoň v podobě splněného přání. Vedou nás k rekapitulaci minulých událostí, připomínají nám paralely v přítomnosti. Chrání spánek zastíráním stimulů, jako jsou úzkosti, které by nás jinak probudily.

Sny mají také významnější funkce. Mohou fungovat jako cestičky k obnovení potlačených nebo zapomenutých vzpomínek, ať už z dětství, z kojeneckého věku, z prenatálního období nebo dokonce z minulých životů. Útržky vzpomínek z minulých životů se často objevují ve stavu snění, hlavně v takových snech, ve kterých snící osoba vidí výjevy z let nebo století předcházejících jejímu narození. Sny mohou být spiritistické nebo předvídací. Tyto konkrétní sny často předvídají budoucnost.

Nemusí být úplně přesné, protože budoucnost je systémem pravděpodobného a nevyhnutelného a také schopnost lidí vyložit si sny se velmi liší. Tyto spiritistické nebo předvídací sny mají lidé všech kultur a prostředí. Mnoho lidí je ale šokováno, když se jejich sny doopravdy vyplní. Vyskytuje se typ spiritistického snu, ve kterém dochází ke komunikaci se vzdálenou osobou. Ta osoba může být naživu a je zeměpisně vzdálena, nebo jde o komunikaci s duší či vědomím někoho, kdo už zemřel, třeba příbuzný nebo milovaný přítel. Podobně lze komunikovat s andělským duchem, učitelem nebo vůdcem. Vzkazy v takových snech jsou obvykle velice výstižné a důležité.

Existují také „cestovní” sny. Při nich lidé zažijí návštěvu míst, kde nikdy fyzicky nebyli. Podrobnosti toho, co viděli, se mohou později potvrdit. Když takový člověk potom skutečně místo navštíví, i třeba po měsících či letech, může zažít pocit déjávu, anebo je mu místo povědomé. Někdy cestovatel ve snu navštíví místa, která jako by na této planetě neexistovala. Tyto sny mohou znamenat daleko víc než jen noční fantazie. Mohou to být mystické nebo spirituální zážitky, přístupné proto, že obvyklé ego a kognitivní bariéry jsou ve spánku a snění uvolněné. Vědomosti a moudrost nabyté při tomto typu cestovatelského snu mohou změnit život. Toho dne, když začalo nad ránem svítat, měla Elizabeth takový sen.

Elizabeth se přihnala brzo, celá nedočkavá, aby mi mohla vyprávět sen, který se jí té noci zdál. Už na ní nebyla tolik zřejmá úzkost a byla uvolněnější, než jak jsem ji znal. Svěřila se mi, že jí kolegové začali říkat, že vypadá lip, že je milejší a trpělivější, ještě víc než „stará” Elizabeth z dob před matčinou smrtí. „To nebyl jeden z mých typických snů,” zdůraznila. „Tento byl mnohem živější a skutečnější. Pořád si pamatuju všechny podrobnosti, a přitom obvykle většinu snů pěkně rychle zapomenu, jak víte.” Povzbuzoval jsem předtím Elizabeth, aby si hned po probuzení sny zapisovala. Aby měla u postele sešit a zaznamenala si, co si pamatuje.

To výrazně zlepšuje paměť. Jinak se obsah snu rychle vytrácí. Elizabeth byla líná své sny zapisovat a pokaždé, než přišla do ordinace, zpravidla zapomněla většinu detailů, ne-li celý sen. Tento sen byl jiný, tak živy, že jí podrobnosti utkvěly v paměti. „Nejdřív jsem vešla do nějaké velké místnosti. Nebyla tam okna ani lampy nebo lustry. Ale stěny přesto nějak zářily. Vyzařovaly tolik světla, že celou místnost osvítily.” „Byly ty zdi horké?” zeptal jsem se. „Myslím, že ne. Vydávaly světlo, ale ne teplo. Ale nesahala jsem na ně.” „Čeho dalšího jste si v té místnosti všimla?” „Věděla jsem, že je to knihovna, ale neviděla jsem police ani žádné knihy.

V rohu byla socha Sfingy. Z každé strany sochy stála jedna židle, stará sedadla ze starých časů. Nebyly z moderní doby. Skoro jako trůny z kamene nebo mramoru.” Chvilku mlčela, bloudila zrakem nahoru a doleva, jak se rozpomínala na starověké židle. „Proč myslíte, že tam byla ta Sfinga?” zeptal jsem se. „Nevím. Možná proto, že knihovna pomohla pochopit nějaká tajemství. Vzpomněla jsem si na hádanku Sfingy. Co chodí ráno po čtyřech, ve dne po dvou a večer po třech? Člověk. Z nemluvněte, které leze, se stává dospělý, který ve stáří potřebuje hůl. Možná to souvisí s tou hádankou. Nebo s hádankami obecně.” „To by šlo,” souhlasil jsem a vybavil jsem si Oidipa a své první setkání s touto hádankou. „Ale i tak tam můžou být další významy,” dodal jsem. „Co když například ta Sfinga poskytuje vodítko k charakteru knihovny nebo dokonce k její struktuře či umístění?” Snící mysl může být velmi složitá. „Nebyla jsem tam tak dlouho, abych to zjistila,” odpověděla. „Bylo v té místnosti ještě něco?” „Ano,” řekla okamžitě. „Poblíž stál muž v dlouhém bílém rouchu. Myslím, že to byl knihovník. Rozhodoval, kdo může do místnosti vejít, a kdo ne.

Mně to z nějakého důvodu dovolil.” V tomto bodě se už moje praktická mysl neudržela. „Co je to za knihovnu, když tam nejsou knihy?” vyhrkl jsem. „To je na tom nejdivnější,” začala vysvětlovat. „Stačilo, abych jen nastavila ruce dlaněmi vzhůru a kniha, kterou jsem potřebovala, se mi v nich začala formovat! Za okamžik byla moje kniha hotová. Vypadalo to, že vyšla přímo ze stěny a zhmotnila se mi v rukou.” 81 „Co za knihu jste dostala?” „Nepamatuju si to přesně. Nějakou knihu o sobě, o mých životech. Bála jsem se ji otevřít.” „Proč jste se bála?” „Nevím. Že tam bude něco špatného, za co se třeba budu stydět.” „Pomohl vám ten knihovník?” „Ani ne. Jen se začal smát. Pak řekl: ,Stydí se růže za své trny?’ A smál se ještě víc.” „A co bylo pak?” „Vyvedl mě ven, ale já jsem cítila, že nakonec pochopím, co tím mínil, a vrátím se a nebudu se bát číst ze své knihy.” Zamyšleně ztichla. „To byl konec snu?” pobídl jsem ji. „Ne. Když jsem odešla z knihovny, šla jsem do třídy, kde jsme měli vyučování.

Bylo tam patnáct nebo dvacet dalších studentů. Jeden mladík mi byl velice povědomý, jako by to byl můj bratr… ale nebyl to můj bratr Charles.” Myslela tím svého současného bratra, který žil v Kalifornii. „Co za vyučování to bylo?” „Nevím.” „Ještě něco?” zeptal jsem se. Váhavě odpověděla. „Ano.” Divil jsem se, proč váhá teď, když už ze snu popsala několik velmi neobvyklých výjevů. „Přišel učitel,” pokračovala tichým hlasem, blízkým šepotu. „Měl hrozně pronikavé hnědé oči. Jeho oči se změnily do nádherně purpurového odstínu a pak zase do hnědé. Byl velice vysoký, na sobě měl jen bílé roucho. Byl naboso… Přišel ke mně a zahleděl se mi do očí.” „A pak?” „Pocítila jsem neuvěřitelnou lásku. Věděla jsem, že všechno bude v pořádku, že všechno, čím projdu, je částí nějakého plánu a že ten plán je dokonalý.” „Řekl vám to?” „Ne, nemusel. Ve skutečnosti neřekl nic. Já jsem ty věci jen cítila, ale nějak se mi zdálo, že přicházejí od něho. Cítila jsem všechno. Věděla jsem všechno. Věděla jsem, že se není čeho obávat… nikdy… a on pak odkráčel.” „Co dál?” „Připadala jsem si velice lehká. Poslední, co si pamatuju, je to, že jsem se vznášela v oblacích. Cítila jsem se tak milovaná a v bezpečí… Pak jsem se probudila.”

Brian L. Weiss Len láska je skutočná