out_of_body_experience_by_giohorus-d4w8eaeVlastní spodní podvědomí je místo skrytých sil, schopností, duševních hnutí, zdroj myšlenek, místo vzniku vynálezů, umění, geniálních duševních vloh atd. To všechno se dá probudit pílí, vynést na vrchní vědomí a uložit pro život v esplanech ve vrchním pod­vědomí.

V podvědomém dění je velkou měrou podvázána vůle, soudnost a schopnost uspořádat myšlenky pro vědomý cíl. Toto podvědomí, dlící v neuronech šedé kůry, je samostatnou činností v duši, jež sídlí hlavně v šedé substanci (kůře), která je centrem duše.

Podvědomá duševní činnost se pro­jevuje různě:

1. Ve 4. stupni hypnózy je činná samostatně, bez našeho vědomí a esplan, do nichž se z její duševní činnosti nic nevtiskuje. Nastupuje však částečné uplatnění rozumu a vůle.

2. Pod vlivem hypnologa nebo spiritistického kroužku si přeje nebo očekává.

3. Působí také při vědomé činnosti v důležitých okamžicích života, při rozhodování v nebezpečí, při odvážných činech, při tvoření uměleckých děl, vynálezech apod.

4. Mystik jí dosahuje hlubokou koncentrací, ponořením do svého JÁ, do nejzazších hlu­bin duše. U těchto pramenů mravního zákona pocítí božský mír a klid, účast blaha, které prožije ze zdroje vlastní podstaty duše: podoby a obrazu samého Boha. Pozná pravé spoje­ní s Bohem, které spočívá v tom, že vůle mystika je zajedno s vůlí boží. Velkého díla docílíme jen takřka nepřetržitým a úporným přemýšlením. Účast in­spirace na tvůrčí práci dokážeme vyvoláním duševní schopnosti k pomoci vědomé činnos­ti. Aby toto podvědomé Nadjá mohlo být vyburcováno pro naše podvědomé dění, musí se na tom pracovat každodenně, a vnuknutí pak přijde již samo.

Podvědomý tvořivý rozum proniká k vědomému poznání v podobě logických forem. Myšlenky řešící problémy přicházejí zpravidla náhle, překvapují objevitele znenadání. Po­skytují našemu vědomí již hotové vyřešené celky, před jejichž genialitou mnohdy ustupuje každá objektivní zkušenost. Je to duch stálé aktivity, jejíž vnitřní pohyblivost má před se­bou všechny pojmy v podobě jasných představ, a z nich se odvažuje činit závěry. Mnohé z nich jsou vzaty z hlubších vrstev prazážitků a prazkušenosti lidského rodu, jsou uloženy v genech.

Za těchto okolností je vědomá činnost rozhodující a podvědomá silně napomáhající, ra­dící atd.Při vědomé činnosti působí též u osob, které cvikem, vůlí nebo chorobou upadají do hypnotického nebo magnetického spánku (extáze), střídá-li se tu 3. a 4. stupeň hypnózy.

V tomto případě nabývá podvědomá činnost rozhodující vliv. Činnost vědomá je ve sta­vu trpném, ve kterém neumí uvažovat. Je klidným svědkem rozvinuté činnosti podvědomí, neodporuje, ale do esplan tyto děje sama zachycuje, a při navrácení do jasného bdělého sta­vu si uvědomí buď celý děj, nebo alespoň jeho část. U určitých duševně nemocných osob působí vědomá i vstupní podvědomá činnost buď­to současně, nebo s převahou jedné z nich (chaos). Tato chorobná činnost duše je zaviněna vyvoláním nižšího podvědomí.

Stálá podvědomá činnost duše se subjektu nejeví vlněním, prouděním, čeřením šedé kůry, nýbrž intenzivním zářením při jejím úplném klidu, např. při vyvolání podvědo­mé činnosti k hypnotickému spánku.

Příčinou intenzivního záření je oduší, s jehož pomocí duše pracuje. Vědomě ovládáme sotva čtvrtinu celé její kapacity, kdežto tři čtvrtiny zůstá­vají omezeny podvědomím tak, že nemůžeme celek vědomě obsáhnout, takže nám stále uniká 70-90 % tohoto daru. Kdyby nám bylo dáno si celou schopnost šedé kůry osvojit, zvýšil by se náš rozum i naše vůle.

Ačkoli jsou již z ověřených faktů částečně skryté dary podvědomí známy, přece jen sto­jíme před tvrdým oříškem, proč zůstávají tyto skryté síly pro nás omezeny. Nevíme. Ale leží nám před zraky tisíce let starý biblický děj, který se zmiňuje o velice dokonalém rozu­mu a dokonalé vůli prvních rodičů. Oni mnoho věděli a znali. Teprve po pádu našich prarodičů (jimž byly odňaty ještě jiné dary a milosti boží) nasta­lo zatemnění rozumu a zeslabení vůle.

V hypnóze (zvláště ve 4. stupni) lze probudit a vyvolat mnohé neočekávané du­ševní schopnosti, což překvapuje zvláště u osob nedostatečného duševního vzdělání.

Paprs­ky božského světla, toho světla, které dříve rozum úplně prozařovalo, v něm dosud zůstaly. Mluví např. cizími jazyky a rozumí jim tak, že osoba toho jazyka znalá se může se subjek­tem bavit, tvoří obdivuhodné kresby, vidí do minulého času (psychometrie), vidí předměty prostorově zahalené (kryptoskopie), vycítí a zjeví nám myšlenky jiné osoby (telepatie), vidí na každou vzdálenost (prostorová jasnovidnost). (Podobných různých dokladů uvedu poz­ději více.) Všechny podvědomé schopnosti nelze vyvolat, nejvýše tak 10-15 %. Ostatní zů­stávají v potenciálním stavu, čekají na uplatnění v budoucím životě.

To je důkazem, že naši prarodiče měli před svým pádem zvýšenou duševní schopnost a nebyly jim neznámé duševní dary, které jsou nám dnes skryté. Byly jim přirozené, neboť vynikali rozsáhlým poznáním, harmonickým uspořádáním schopností vlastního chtění.

Z trestu, vinou neposlušnosti, nastala jejich porucha, jakési vyřazení z činnosti mozku. Nezměnil se sice jeho tvar a podoba, ale duše lidí pozbyla plný nárok na jeho ústro­jí.

Duševní JÁ muselo ustoupit z většiny útvarů mozkové šedé kůry do oduší, ač dříve svou tvorbou plně vyhovovalo božským darům. Nastalo jakési omezení a vřazení do jistých zá­konitých mezí. Duše sice nemusela žádný neuron nadobro opustit, ale od té chvíle se v něm mohla rozvinout jen omezeně (ve fluidu oduší). Vyřazené místo zůstalo od vědomého JÁ odděleno, takže nemajíc více nároků na vymezenou skladbu neuronů, nemohlo se v nich ve svém JÁ uvědomovat, ač duše je s nimi v plné míře spjata. Že tomu tak je, vidíme při po­kusech v hypnotickém stavu, kde je zase celá šedá kůra v činnosti, bez vlnění a čeření, avšak za jejího mimořádně zvýšeného ozáření a kmitání oduší, a přece vědomé JÁ po pro­buzení neví nic o tom, co v hlubokém spánku mluvilo, konalo, vidělo, prožilo atd. V tomto případě pracujeme přímo s duší, bez JÁ vrchního vědomí. Při bdění je podvědomé duševní JÁ neschopno bez vědomého JÁ něco konat. Spojení obou přináleží Bohu, a činíme-li to sami, nastává u subjekta při probuzení zmatení – stav pomatenosti.

Pozbytím plného nároku duše na mozek ochably, kromě jiných darů, poznávací a volní schopnosti. Zatemněním rozumu a zeslabením vůle nastala duševní bída a náchylnost ke zlu.

 Zde nestačí jen pohrdavě mávnout rukou a říci: „To je biblická báchorka pro malé děti.” Je nutno přemýšlet o zvláštní shodě biblické zprávy s pozorováním duše v hypnotic­kém stavu, kdy pracujeme s podvědomím a ona vyřazená duševní činnost se projeví.

Při tomto posuzování rozumu je třeba nepředpojatého filozoficky vyškoleného rozumu, filozo­fií ovšem nezkaženého, jenž při pokusech vychází z noetiky a empirizmu. Je nutno se po­zastavit nad jevem, že nejčastěji u citlivců, kteří upadají do 4. stupně hypnózy, narazíme na jiné duševní JÁ, které je odlišné od vědomého JÁ. Zvláštností je, že se toto podvědomé JÁ vůbec nezná s JÁ vrchního vědomí. Zvláště mne to překvapilo u osob, které v existenci duše a věčnost naprosto nevěřily, že toto podvědomé JÁ zcela odpíralo splnit rozkaz, aby nahlédlo do činnosti svého vrchního podvědomí (esplan), a bylo nespokojeno, když to bylo nuceno učinit. Toto podvědomé JÁ se zděsilo, když si uvědomilo činy uložené v esplanech, a naprosto odepřelo se k nim hlásit. Vidělo duševní bídu, děs z hříchů a pošpinění své duše. Totéž následovalo, když si uvědomilo zlé činy, které přešly do duševědomí, a jen na důtkli­vý rozkaz s nelibostí vyjevilo činy, které se do duše vtiskly.

Vysvětlení:  1. Předcházejícímu odstavci se nesmí rozumět tak, že by v našem těle byly dvě duše pohromadě. Duše ve vědomí vnímá a projevuje se prostřednictvím našich smyslů. Uvedeme-li však subjekta do 4. stupně hypnózy, je vyvolán jev mimopřirozený. V tomto stavu se duše ne­může projevit skrze smysly, není-li k tomu donucena hypnologem, nebo vycvičena vlastní­mi vypěstovanými schopnostmi. Ustoupí v témže JÁ do stavu podvědomého, kde nazírá, vnímá přímo oduším.

Jelikož v tomto stavu nemá možnost nahlédnout do esplan, jsouc oloupena o svobodné jednání, nemá o tom, co se ve vědomí v přirozeném stavu dělo žádnou vědomost, a tudíž se k tomu nezná, počíná si svobodně, samostatně. Pravé poznání sebe sama, obou JÁ, nastane po odloučení hmoty – těla.

Pod vedením hypnologa, nebo vlastní schopností, může se probudit jeden nebo více smyslů, kterými vnímá či se projevuje. V tomto stavu se podvědomé JÁ probudí ve svých vyšších schopnostech. Normální schopnosti jsou úplně zaniklé, a proto nezná poměry JÁ ve vědomém stavu, protože nemůže nahlédnout do míst esplan svých činů.

Subjekt slyší, vidí, cítí, vnímá atd. bez prostřednictví smyslů. Na rozkaz hypnologa může vidět, slyšet, chutnat, cítit atd. přímo oduším, je však také možné uplatnit podvědo­mé JÁ na kterýkoli smysl. Uvolnění od hrubého těla zdokonaluje duši, neboť ji osvobozuje od pout hmoty.

2. Jestliže se chci se subjektem dorozumět, musím probudit smysl řeči, který duše ovládá přímo z podvědomé činnosti. Co však prožívá, mluví atd., se v tomto stavu do es­plan nevtiskuje. Duše si počíná svobodněji, volněji – je zbavena nedokonalosti hmoty. Z toho vyplývá, že vědomé i podvědomé JÁ jsou samostatné, na sobě nezávislé činnosti v jedné a téže duši.Děj (zažitý čin) uložený v esplanech, Je-li pro nás všední, nedůležitý, se z nich vytrácí, ale přechází do duševědomí. Velmi často se stává, že nadobro zaniklé zlé činy ve vrchním podvědomí znepokojí v přirozeném spánku duši (vybavují se z duševědomí), která zároveň sídlí v oduší.

V podvědomí, dokonale vyvolaném hypnózou, se nám ozývá sama duše. Učiníme-li na podvědomé JÁ dotaz, jenž se týká duše, odpovídá, že je nesmrtelná, pouhý duch, vyznává Boha a vyzývá řídit se jeho přikázáním. Při veřejných pokusech se někteří diváci prostřed­nictvím hypnologa ptají uspané osoby: „Která církev nám podává pravé zjevení boží?” Uspaný chvilku mlčel a pak řekl: „Církev katolická.” Vtom nastalo překvapení všech pří­tomných, neboť uspaný byl odlišného vyznání, a když mu bylo řečeno, že je z jiné církve, odmítal to a nelibě nesl, musel-li se na rozkaz podívat do svých esplan a uvědomit si, že tomu tak je. Badatel si položí otázku, jakého náboženského vyznání je hypnolog – odpověď je, že římskokatolického. Bude se tedy domnívat, že hypnolog působil, přenášel nebo po­skytoval k dřívějšímu projevu subjekta uvědomění. Kdyby tomu chtěl věřit, byl by na vel­kém omylu. Hypnolog si někdy velice přeje, aby subjekt vypovídal podle jeho přání, avšak marně. Subjekt hájí vždycky důrazně své vlastní poznání. To nám dokazuje jiný příklad: hypnolog D., který nevěřil v osobního Boha, na dotaz, Je-li Bůh, dostal od jím uspaného subjekta odpověď, že Bůh existuje.

Ve 4. stupni hypnózy uplatňuje duše subjekta své schopnosti: svobodu volnosti ducha s prostorovou přítomností, v níž nazírá a vše přímo poznává. Závislost subjekta na intelektu hypnologa je nesvobodou duše. Jen neschopný subjekt, který nemá možnost upa­dat do 4. stupně, (jen do 2. nebo 3. stupně), čerpá své výpovědi z vrchního podvědomí (es­plan) hypnologa či jiných osob.

Podobné dotazy jsem vznesl u jiných subjektů. Vždy samozřejmě před svědky. Když jim po probuzení bylo řečeno, že hovořili opačně ke svým názorům na život, někteří se di­vili, a kdyby nebylo svědků, nevěřili by. Jiní uvažovali.

Proč každé spiritistické médium bez rozdílu uznává osobního Boha?

Právě prostřednictvím citlivce v jeho podvědomí docházíme k pevnému přesvědčení, že lidská duše je svou povahou křesťanská a nesmrtelná. Toto poznání nesmrtelnosti duše je v každém člověku, ale je zatemněno, protože je tlumeno žádostí těla a světa. Teprve v po­sledních chvílích života, ale také v nemoci, se duševní JÁ z podvědomí probíjí k vědomí, až si v něm zjedná platnost. Pak se člověk shání po knězi, kterého dříve zavrhoval, chce, aby mu poskytl úlevu, ihned je mu sympatický a oba se shodují na nesmrtelnosti duše.

Znovu opakuji, že 4. stupeň hypnózy je nutný, vrchní vědomí musí být naprosto zanik­lé. Tento stupeň spánku s podvědomým JÁ je ke všem projevům nejzpůsobilejší. Ostatní stupně spánku jsou pouze vstupní, a tudíž nedostatečné, vědomá činnost ještě nezanikla.

Dnešní materialisticky založení lidé jej neznají a nevědí nic o jeho skrytých da­rech, které (jak bude z dalších odstavců patrné) překvapují.

Tento stupeň podvědomí, z něhož vychází pravé poznání o Bohu a hříchu, je stavem, v němž při plném vědomí člověka Bůh ve Starém zákonu k člověku mluvil a on mohl mlu­vit s Bohem.Chceme-li být zdravě hodni (ne šarlatánsky jako u tzv. černé magie) daru podvědomí, musíme se přizpůsobit, přiblížit se jeho vlastnostem, neboť toto duševní JÁ to žádá. Teprve když odstraňujeme nectnost po nectnosti a stále více se přibližujeme Bohu, otevře se nám, a dohlédneme vlastnictví a bohatství nadpřirozených krás a božských darů.

Tu se náhle hlásí a proniká u člověka podvědomí již ve stavu bdělém, dává mu vnitřní klid, větší soudnost, svědomí, instinkt, geniální nápad, uměleckou tvůrčí sílu, intuici, která mnohdy bleskem osvětluje celé skupiny záhad. Podvědomí – to je zdroj nejvznešenější čás­ti člověka, jeho božského principu.Toho nejvíce dosáhli, zakusili a zasloužili si svatí. Jsou známé jejich zázraky, na které se musí i nejlepší hypnolog dívat z uctivé vzdálenosti, uznávaje svou slabost.

Spodní, nejzazší podvědomí (činnost duše v oduší při šedé kůře) nemá žádná es­plana, ale vše, co se ukládá ve vrchním podvědomí (v esplanech), současně přechází do du­ševědomí, jakož i všechno, čeho duše přímo nabývá. Jen na rozkaz hypnologa se obnovuje zcela zapomenutý čin, který kdysi byl v esplanech a projde šedou kůrou.

V těchto případech mne vždy zajímal můj subjekt pan K., který dovedl nahlédnout do těch míst svých esplan, kde onen děj kdysi dlel, a přesně určil, co v nich je nyní namísto dřívějšího děje uloženo. Po probuzení byl vždy překvapen, když jsem mu vyzradil jeho ta­jemství, o kterém už naprosto nic nevěděl, ale znova se upamatoval jeho vybavením z du­še. Byl překvapen, když jsem mu vyprávěl, co se na původních místech nyní uschovává, a vždy se divil, jak jsem se to dověděl. Podvědomá činnost duše nikdy neodpočívá, v oduší nedochází k únavě, nýbrž je ve stá­lé činnosti, nepotřebuje oddech ani ve spánku, kdy tělo a smysly odpočívají. Naopak, čin­nost podvědomí je tím intenzivnější, čím více tělo umlká, čím více je duše oproštěna od tla­ku vědomí a animálního myšlení.

 Lidská osobnost není jen souborem vědomých reakcí, nýbrž zahrnuje i procesy nevědomé (podvědomé). Podvědomí je důležitou částí lidské psýchy. Úloha vědomí je ochranná a vyrovnávající.

Podvědomá mysl chová obsahy, jimiž vědomí nedisponuje, a ta­ké uchovává vlastnosti a rysy, která má bdělá osobnost ve velice nepatrné míře. Vědomé JÁ je komplex, malý světlý ostrůvek v oceánu podvědomého života.

Lidská duše má v podvědomí veliké netušené schopnosti. Pro příklad použiji subjekta K. V bdělém stavu mu předložím cizojazyčné písmo, jemu i mně úplně neznámé, které ale ne­čteme. Subjekt je se zájmem slovo od slova zběžně prohlédne, aniž by je četl. Písmo nesmí­me číst proto, aby nebylo možné namítat, že jsme si obsah vštípili do paměti (do esplan).

Poté subjekta uvedu do 4. stupně hypnózy, vyvolám jeho podvědomou činnost k proje­vu, přečtu mu první větu, písmo odložím a žádám, aby pokračoval. Subjekt ihned plynule naváže, jako by četl. Pro zjištění správnosti může někdo z přítomných jeho přednes zazna­menával a po skončení porovnat. Tak máme doklad, že duše v podvědomém stavu má schopnost bezprostředně chápat, rychle a jistě, na rozdíl od stavu vědomého, kdy své schopnosti projevuje prostřednictvím mozku a esplan, a po částech získané vědomosti po­skytuje jako ze zásobárny, jinak řečeno – projevuje se. Jevy, které se odehrávají mimo hra­nice psychologických zákonů, se nazývají metapsychické.

 V podvědomém stavu uchová duše vše poznané ve vlastním duševědomí. Ve sta­vu bdělém ukládá poznané do esplan a duševědomí.

Vědomé a podvědomé JÁ jsou dva rozdílné stavy, které vycházejí z jedné a téže podsta­ty duše. Projevem vědomí nevzniká projev i podvědomí, neboť to jsou samostatné, na sobě ne­závislé činnosti. Během vědomé činnosti nerozpoznáváme činnost duše v podvědomí.Snažením, vroucí touhou i usilovným chtěním (a jsme-li dokonale přizpůsobeni vlast­nostem – hodnotě – duše) prozařují některé dary z podvědomí do vědomí.

Je velmi nesnadné pochopit poměr stavu vědomého JÁ ke stavu podvědomého JÁ a opač­ně. Je mezi nimi veliká propast, která se někdy v mimořádných okamžicích překlene.Ve stavu vědomého JÁ máme vědomost o stavu podvědomého JÁ, jsme-li o něm po­učeni bádáním, pomocí subjektů.V podvědomém stavu naše podvědomé JÁ nemá žádné vědomosti o stavu vědomém, o schopnostech našeho rozumu a svobodné vůle.

Podvědomé JÁ je ve stálé činnosti, což ve stavu vědomém nepozorujeme.

Žádá­me-li podvědomé JÁ, dáme-li mu příslušný rozkaz, projeví své velké schopnosti jako např. prostorová vidění do minulosti a přítomnosti, schopnost poznávací, dary umění, jazyky, kresby, pohyb a přenos předmětů bez dotyku, zhmotnění se aj., ale jen potud, pokud byl úkol námi určen.Po ukončení svého poslání se vrací samo do vlastní aktivity, avšak do potenciality těla. Rozumějme: podvědomé JÁ je ve stálé aktivitě, avšak vlohy, schopnosti a vlastnosti duše i hmoty jsou pro činnost podvědomého JÁ ve stavu potenciálním.

Z toho vyplývá, že duše v podvědomém stavu je spjata s tělesností, nemůže svobodně jednat, na rozdíl od stavu vědomého, v kterém se projevuje zcela svobodně a rozumově.Podvědomé JÁ je netušenou základnou i jiných vloh a schopností, avšak k jejich proje­vu se mu nedostává v tomto životě potřebných podmínek.

U některých citlivých osob, za napětí vůle a nebezpečí života, se samovolně projeví podvědomá činnost vedle činnosti vědomé a vytrhne zavčas osobu z tohoto nebezpečí. Je mnoho těch, kteří prodělavše největší boje ve světových válkách se bez úrazu vrátili domů a vyprávějí, jakou zvláštní náhodou unikli smrti. Protože jsem věděl, že příčinou toho je podvědomá činnost vlivem uvolňování oduší, v němž je prostorově zúčastněna, vyzkoušel jsem je sugescí a poznal, že mám pravdu. Byly to osoby senzitivní (citlivci). Vše vychází ale z jedné a téže podstaty duše, ať ve stavu podvědomém, či vědomém.

 Lidská duše se nevyvíjí ani neroste současně s tělem, ale je již při stvoření jedno­duchou, nezměrnou, dokonalou, neředitelnou podstatou se svobodnou vůlí a rozumem.

Proto nikoho nepřekvapí, proč se projeví automatické psaní u malých dětí (ba i nemluvňat), nebo psaní cizím, dítěti neznámým jazykem. Je to doklad o existenci nesmrtelné duše a její podvědomé činnosti, která se projevuje a vyzařuje z podvědomí dítěte.

Lockeho věta „Není nic v intelektu, co nebylo ve smyslech”, na které materialisté a mo­nisté budují svou nauku, patří minulosti. Správně má znít: „Nic není ve hmotných espla­nech, co dříve neprošlo smysly.” Smysly a esplana jsou pouze jedna z cest k poznávání světa. Lidská duše má však ještě jiné cesty – přímé. Vlastní neznámé vlohy a schopnosti, které se mohou projevit v transcendentním stavu. V hlubokém transu si duše nejen naráz osvojuje veškeré naše poznání a vědění, ale ještě je rozšiřuje na poznání dosud neznámá. V hlubokém transu dokáže recitovat nenaučené básně, v několika vteřinách řeší těžké po­četní úlohy, vytváří hmotné a polohmotné útvary, rozdvojuje svou psychofyzickou bytost (bilokace) – zvyšuje svou tělesnou váhu nebo se vznáší, hraje na každý hudební nástroj, mluví cizími jazyky, osvojuje si historii atd. O tom všem se poučíme experimentálně zkou­máním neznámých jevů. Příklad: rodiče devatenáctiměsíčního dítěte (dnes učitelky paní Peřinové) zaznamenali následující případ. Když dítě spalo, mluvilo se o Sienkiewiczově spisu „Quo vadis?”. Nikdo z přítomných si nemohl vzpomenout na hrdinku románu, která byla hozena napospas Ivům. Dítě se ve spaní posadilo a řeklo hlasitě: „Lygie.” Bylo to jmé­no hrdinky. Pak zase ulehlo a spalo dál.

Knězi Ignáci Martinezovi z Tovaryšstva Ježíšova se ve městě Koimbře přihodilo, že když vyučoval katechizmu a nikdo danou modlitbu nechtěl říct, šest měsíců staré dítě ji k úžasu všech odříkalo.

Poznání a vědění v transcendentním stavu duše není apriorní (vrozené) čili hotově dané. Rozumová duše je obraz boží, má vrozené a na hmotě nezávislé vyšší schopnosti a vlohy, jimiž si v okamžiku osvojí veškeré obtížně získatelné poznání a vědění. Tyto vyšší duševní schopnosti uplatňuje duše již v prvních měsících po svém zrození.

Někdo namítne: „Nač bych se vedle svého povolání a zkušeností učil jazykům, hudbě, studoval historii či jiné vědy, když to moje duše v podvědomí ovládá a je jí to vlastní?” Ano, námitka je správná. Duše každého z nás vládne těmito dary, avšak je to pozemský člo­věk, který to vše vymyslel a vytvořil. Jen duše v hlubokém transu má schopnost to vše bez učení reprodukovat.Je rozdíl mezi schopnostmi a zásluhami. Zásluhy má jen ten, kdo se z vlastní vůle přiči­ňuje, vzdělává a tvoří.

Dění duše v podvědomí, opírající se o vrozený mravní zákon, je křesťanské a mravně čisté. Postrádá však zásluhy, že bylo z vlastního rozumu a vůle uplatněno v praxi na tomto světě, pro dobro člověka a jeho cíle.

Lidského ducha lze stále zdokonalovat. Je to veliký dar od Boha.

Po smrti každý nastoupí cestu k vyšší dokonalosti od místa, kam až svým přičiněním a zásluhami v součas­ném životě dospěl. Kdo více dokázal a získal, více mu bude připočteno a nastoupí další cestu od této výše své dokonalosti.

Nenamlouvej si nikdo, že smrtí je všemu konec!

Při umírání osob jsem uspal nejvyspělejšího citlivce a přivedl jej do 4. stupně hypnózy k pozorování, jak se duše při smrti odpoutává.V každém případě nastávala smrt bez veškerých trapných smrtelných příznaků. Odpou­tání duše bylo klidné, nastávala jakási svoboda, volnost, sladká únava pozvolným odumírá­ním všech pěti smyslů. Nejprve odumíral hmat, pak zrak, sluch naposledy – jak mi uspaný oznamoval jsa stále úzce duševně spjat s umírajícím pomocí oduší. O nějakém smrtelném zápase, násilném odtržení duše od těla, o mukách, bolestech, nemůže být ani řeči. Smrtel­ný zápas, přerušovaný křečí, mdlobou, chroptěním, je již mimo vědomí. Duše nemá sílu uvést odumírající buňky šedé kůry do činnosti, aby se vědomí probudilo. (Toto vylíčení se vztahuje na umírání v nemoci.)

Uvedu příklad, kdy sám subjekt byl pojednou stržen uvedenou volností a svobo­dou duše umírajícího tak, že mi řekl: „Půjdu s ním! Buďte tiše, je to krásné!” Když jsem mu rozkazoval: „Jsi v mé moci, nemůžeš!”, vypověděl mi naprosto poslušnost. Tu nastává pro hypnologa krušná chvíle. Jen rychlost a pohotovost magnetizování zabrání katastrofě, totiž smrti subjekta. Na má slova odpověděl: „Nemáte nade mnou moc!” a již se odpoutá­val, spojen s duší umírajícího.

Nyní se stalo něco, co mě překvapilo a co mi pomohlo. Náhle hlásil, že již nepůjde, že duše zemřelého se trápí zjevením všech činů svého života, že mnoho viděl a ví, ale nesmí to povědět. Namítl jsem subjektu, že je již mrtvý a nemůže se s ním spojovat. Uspaný od­povídal, že může, protože duše zemřelého se drží přímo v oduší, které je ještě v těle a ko­lem těla, což se nedá očima pozorovat. Vy vidíte tělo již mrtvé, ale bude ještě dlouho trvat, než duše úplně tělo opustí.

Přátelé zemřelého žádali, abych si vynutil tajemství, které uspaný zachytil při smrti ne­božtíka. Pokusil jsem se a docílil jsem toho tím, že na žádost subjekta museli všichni pří­tomní odejít, takže jsem zůstal sám se zemřelým a subjektem. Subjekt mi předem nařizo­val, abych z toho, co mi řekne, nic neprozrazoval, protože se to nelíbí Nejvyššímu. Slíbil jsem a dověděl jsem se o nemilém zločinu. Protože pozůstalí naléhali na jeho prozrazení a já jsem se chtěl přesvědčit o pravdě, vyzradil jsem tajemství. Avšak nikdo přímo o něm nic nevěděl. Teprve časem jsme pátráním poznali, kdo byl původcem těžkého, nevysvětli­telného zlého činu. Pro zemřelého bylo vyzrazení prospěšné, protože pozůstalí jeho zločin odčinili.Důsledkem vyzrazeného tajemství bylo, že dotyčný subjekt mi už žádné z dalších ta­jemství ani na rozkaz nevyzradil.

Duši je možné sledovat, dokud je spojena s oduším, a to po několik hodin.

Přímé dorozumívací spojení s ní ovšem není možné. Jen vyspělý subjekt nám může být prostřed­níkem k dorozumění. Výjevy z minulého života může lehce poznat přímo z esplan.

Duše se postupně odpoutává i od oduší, až se ho úplně zbaví. Potom už není možné se s duší zemřelého dorozumívat a je jen pohádkou, myslí-li někdo, že se ve svém kroužku spiritistů pomocí média přátelé pobaví s nebožtíkem.Nám zůstává výstraha, že dobro ani zlo se po smrti neztrácí a může učinit duši šťastnou, či nešťastnou.

Nemysleme si, že v přechodu z tohoto času do života posmrtného, tedy při umírání a těsně po něm, si umírající není ničeho vědom. To je veliký omyl. Duše je stálá Činnost, a nikdy se nemůže uvést ve stav nečinnosti, nevědomí, neboť to se nevyskytuje ani ve spán­ku umělém, ani přirozeném. To jen odpočívá hmota šedé kůry a hmota nedozírných světů esplan – vrchního podvědomí. Nesmíme si myslet, že nás umírající pozoruje očima, jako my pozorujeme jeho. Podle povšechných známek a pravidel usuzujeme, že smrt již nade­šla a že zemřelý neví nic o světě a o nás, jemu milých, kteří stojíme sklíčeně u jeho smrtel­ného lůžka.

Jak již bylo řečeno, nejdříve odumírají smysly. Duše je opouští navždy i se svým oduším. Za normálního bdění, při kterém jsou duše, oduší i tělo v sobě obsaženy, může duše své okolí rozeznávat skrze oduší jen smysly svého fyzického těla. Jakmile smysly od­umřou, vzápětí odumírá celá šedá kůra a duše přechází do podobného stavu jako u subjek­ta, kterého jsme uvedli do 4. stupně hypnózy, avšak s tím rozdílem, že podvědomá činnost duše s oduším je již mimo nervové ústředí, mimo neurony šedé kůry (při umělém nebo přirozeném spánku nikdy duše s oduším šedou kůru neopouští). Oduší se pozvolna uvol­ňuje z těla a kupí se kolem hlavy zemřelého. Odtud vidí, pozoruje nás, a to naší vinou. Jak jinak ani nemůže být, na zemřelého voláme, pláčeme pro něj, jsme v duševním napě­tí, cele se mu věnujeme apod. To vše má za následek, že jsme jej na sebe upoutali, při­vedli k vědomí, neboť lidská duše, dokud je spojena s nejjemnější hmotou oduší, není ještě úplně svobodná. Zemřelého lze v prvém dnu probudit k životu jen proto, že duše (dlí v oduší), která ještě nadobro hmotu neopustila, znovu prostoupí celé tělo. Nářek a vo­lání zde působilo sugestivně.

Proč však k životu přivedený zemřelý neví nic z onoho světa?

Obyčejně říká, že slyšel nějaký hukot, velkou ránu apod. To je přirozené. Opustí-li duše vědomou činnost, nemůže z druhého duševního stavu nic uložit ve vrchním podvědomí v esplanech, protože duše ve svém JÁ, v rozumu a vůli, šedou kůru i esplana na čas opustila. Vše zůstává ve vě­domí duše. Až se duše úplně zbaví hmoty, všechno si sama uvědomí.

Zde musím upozornit každého slabého hypnologa a varovat ho před podobným poku­sem, neboť může nastat smrt subjekta, strženého při umírání pozorované osoby příjemný­mi dojmy. Je nutně třeba veliké znalosti, duchapřítomnosti, zručnosti a víry hypnologa.

V čistém podvědomí je v potenciálním stavu netušený zdroj schopností a sil podvědo­mého JÁ, čehož je možné využít pro vědomou činnost. K podvědomému JÁ se dopracuje­me vědomým chtěním a cvičením postupně přes vstupní podvědomí, anebo hypnotickým spánkem. Z neznalosti se mohou veškeré stupně podvědomí pochybenou výchovou nebo sebevýchovou, ale i leknutím, strachem, nezdravou sugescí a autosugescí zvrh­nout v chorobné nižší podvědomí, a to tím, že se vytvoří choré komplexy, v nichž se podvědomé JÁ osamostatňuje, zosobňuje a zevně pak podle nich jedná. Nastává du­ševní onemocnění.

V lidském životě lze dosáhnout životního úspěchu a pravdy filozoficky a rozumově. Tomu můžeme pomoci podvědomou činností.

Je známo, že největší velikáni ducha, např. Sokrates, Aristoteles, sv. Tomáš Akvinský, vcházeli do kontemplativního stavu (hluboké soustředěné rozjímání) a zůstávali v něm po celé hodiny.

Sokrates přiznal, že když došel k nejhlubší pravdě, nebyl to on, kdo hovořil, nýbrž jeho vnitřní hlas. Co jiného je tento vnitřní hlas než k vědomí vyvolané pod­vědomé JÁ?Nikdo nemůže tvořit vynikající díla bez vnitřní inspirace.

Hluboko v našem nitru je obdivuhodná a nekonečná zásoba vědění, moudrosti, krásy a harmonie. Tyto kvality můžeme vyvolat k inspiraci své práce, svého myšlení, svého života. Soustředěním lze z hmotného světa přejít do oblasti nehmotné (mentální).Musíme začít s vírou, postupovat v dobré náladě s nadějí, důvěrně a optimisticky, že pravdy, objevů a rozluštění lze dosáhnout.Máme-li proniknout do hlubin mysli, musí být tělesné smysly přinuceny ke klidu a oči zůstat zavřeny. K dosažení úspěchu prodlouženým úsilím intenzivního soustředění udržu­jeme v duchu svou věc. Zapomenutím sebe sama se musíme zcela pohroužit do stavu na­prosté pasivity, avšak zůstat přitom zcela bystrým a vědomým.

Pokročilá koncentrace – neboli kontemplace – spočívá v tom, že pozornost upneme na jedinou myšlenku, předmět, skladbu nebo osobu, necháme ji na něm spočívat a neponoří­me se do dalšího přemýšlení o něm. Při soustředění a hlubokém zasnění o svém problému, vynálezu, a jiných otázkách z podvědomí, se nám dostává osvícení, osvětlení. Objevujeme nové vysoce cenné taktiky. Vše záleží na tom, jakého stupně zapomenutí sebe (tělesnosti a světa) dosáhneme úplným soustředěním. Z tohoto mentálního pátrání přichází také vzne­šená nádhera duchovního klidu. Je to klid uprostřed činnosti.

K dosažení úspěchu je nutné cvičit každý den vždy v přesnou dobu 15-20 minut. Touto cestou kontemplace předáváme svou věc k vyřešení podvědomé činnosti.

Z knihy Nové základy experimentálnej psychológie Břetislav Kafka

Reklamy