ConsciousnessNaše vědomí nevytváří samo sebe, nýbrž vyvěrá z neznámé hlubiny. Probouzí se postupně v dítěti a z hlubiny spánku procitá každého rána z nevědomého stavu. Je jako dítě které se rodí z mateřského prazákladu nevědomí.

Když přemýšlíme o tom, co vlastně vědomí je, pak na nás udělá hluboký dojem ta nanejvýš podivuhodná skutečnost, že s nějakou věcí, která existuje v kosmu, se současně vnitru vytváří obraz, že se tedy tato věc, aby se tak řeklo, rovněž odehrává vnitřně, což právě znamená, že si ji člověk uvědomuje.

Racionalismus se chová k pověrám komplementárně. Podle psychologického pravidla stín sílí spolu se světlem, tzn. čím racionalističtěji si vědomí počíná, tím více ožívá strašidelný svět nevědomí.

Maska nevědomí jak známo není strnulá, nýbrž zrcadlí onu tvář, kterou mu člověk ukáže. Nepřátelství jí dá hrozivou podobu, vstřícnost její rysy zmírní.

Nevědomí duch člověka vidí správně, i když je vědomí rozum zaslepen a bezmocný. Pokus o zjišťování nevědomého stavu se setkává s podobnou těžkostí jako atomová fyzika: aktem pozorování se mění pozorovaný objekt.

Reflexe je výhradou lidské svobody proti nutnosti přírodní zákonitosti. Jak naznačuje slovo reflexio, totiž ohyb zpět, jde u reflexe o duchovní akt v opačném smyslu, než je u přírodního průběhu. Jde totiž o zastavení, sebeuvědomění, o utvoření obrazu, o zaujetí vnitřního postoje a vypořádání se s tím, co nazíráme. Reflexi bychom tedy měli chápat jako akt uvědomování.

Bez fenoménu vědomí není totiž prakticky žádného světa, poněvadž ten existuje, jen pokud ho psýché vědomě reflektuje a vyslovuje. Vědomí je podmínkou bytí. Tím se psýché přisuzuje hodnota kosmického principu, který jí – filosoficky a de facto – vykazuje rovnocenné místo vedle principu fyzického bytí. Nositelem tohoto vědomí je individuum, které nevytváří psýché svou úmyslnou libovůlí, nýbrž naopak: psýché je předem utváří a dovádí k vědomí, které se v dětství postupně probouzí. Přesahuje-li empirický význam psýché všechno, má tento význam i individuum, vněmž jediném se psýché bezprostředně vyjevuje.

Psychologie vědomí

… věci se mohou ve skutečnosti velmi lišit od toho, jak je utváří naše vědomí.

Vědomí je navíc charakterizováno jistou omezeností. Vdaném okamžiku může podržet jen málo simultánních obsahů. Zbytek je v té době nevědomý a my jen dostáváme jakýsi druh trvání nebo obecného pochopení či uvědomění si vědomého světa pomocí následnosti vědomích momentů. Nikdy nemůžeme mít obraz totality, protože naše vědomí je příliš úzké; můžeme vidět pouze záblesky existence. Je to stále, jako bychom se dívali štěrbinou, takže vidíme pouze jednotlivý okamžik. Oblast nevědomí je obrovská a stále souvislá, zatímco oblast vědomí je omezené pole okamžitého pohledu.

… řekl bych, že věc, které přichází první je samozřejmě nevědomí a že vědomí opravdu vzniká z nevědomého stavu.

Důležitou skutečností na vědomí je, že nic nemůže být vědomé bez já, k němuž se to vztahuje. Jestliže není něco ve vztahu k já, pak to není vědomé. Proto můžeme definovat vědomí jako vztah psychických faktů k já. Co je to já? Já je komplexní danost, jež sestává především z celkového uvědomění si svého těla, své existence a za druhé z dat paměti; máte určitou představu o tom, že jste byli dlouhou řadou vzpomínek. Tyto dvě podstatné složky tvoří to, co nazýváme já. Proto můžeme nazvat já komplexem psychických faktů. Tento komplex disponuje velikou silou přitažlivosti, jako magnet; přitahuje obsahy nevědomí, z oné temné říše, o které nic nevíme. Přitahuje též dojmy zvnějška a když vstoupí do spojení s já, stanou se vědomými. Jestliže se tak nestane, nejsou vědomé.

Lidé, kteří mají dobré myšlení, dávají přednost přemýšlení o věcech a přizpůsobují se myšlením. Jiní lidé, kteří mají dobrou funkci cítění, jsou dobří společenští lidé, mají obrovský smysl pro hodnoty; jsou opravdoví umělci ve vytváření citových situací a vžití takovými situacemi. Nebo člověk, který má vyvinutý smysl pro objektivní pozorování, bude hlavně užívat své vnímání atd. Dominující funkce dává každému jedinci jeho zvláštní druh psychologie.

Když budete pozorovat člověka, který bude pracovat svou funkcí vnímání, uvidíte – budete-li se na něho dívat pozorně – že osy jeho očí mají tendenci konvergovat a sbíhat se do jednoho bodu. Budete-li zkoumat výraz nebo oči intuitivních lidí, uvidíte, že na věci jen zběžně hledí – nedívají se, nazírají na ně, protože je berou v jejich plnosti a mezi mnoha věcmi, které vnímají, dostanou na periferii svého zorného pole jeden bod, a to je tušení. Často můžete podle očí říci, zda jsou lidé intuitivní či ne. Máte-li intuitivní postoj, nepozorujete obvykle detaily. Snažíte se vždy postihnout celou situaci a pak se pojednou něco z té celosti vynoří.

Každé uplatnění vědomé funkce, ať již je snad objekt jakýkoli, je vždy doprovázeno subjektivními reakcemi, které jsou víceméně nepřípustné, nesprávné nebo nepřesné.

To, že naše léčebny pro duševně choré monstrózně rostou, není z důvodu, že by se zvyšoval absolutně přírůstek duševních chorob, příčinou je fakt, že nedovedeme snášet nenormální lidi, takže je zjevně mnohem více šílených lidí než dříve.

Jak se můžeme přiblížit k temné sféře člověka? Jak jsem vám řekl, dá se to provést třemi metodami analýzy: slovním asociačním pokusem, analýzou snů a metodou aktivní imaginace.

… když někdo dokáže přijmout svůj hřích, může s ním žít. Jestliže ho není s to přijmout, musí trpět nevyhnutelnými následky.

Carl Gustav Jung