bba398ace5_33314578_o2Tvůrčí řešení problému obvykle probíhá ve čtyřech fázích: příprava – období aktivního shromažďování informací a testování; inkubace – fáze, kdy se vstřebávají nashromážděné informace; iluminace – spontánní vyjevení správného řešení; a verifikace – testování řešení. Přitom iluminace pravděpodobně probíhá v nevědomych oblastech, v této fázi by mělo dojít ke změně zaměnění pozornosti, během níž se rozšíří „asociační možnosti a vynoří se nové alternativy, takže dojde k reorganizaci daného problému.“ (Plháková, 2003, s. 298).

Ve většině případů z předcházející kapitoly nastala fáze inkubace (nebo její část), potažmo iluminace ve spánku. Pokud má však fáze inkubace proběhnout čistě automaticky, nabízí se otázka, jestli během lucidního snu nemůže vědomym vstupem do snu dojít k jejímu narušení, respektive k tomu, že tato fáze neproběhne. V širším smyslu to vede k otázce, jestli lucidita ve snu jako taková může zabránit přirozenému toku duševního dění. Takovou spekulaci uvádí např. Jeřábek (in Jeřábek & Správcová, 2005).

LaBerge (2006) uvádí, že pokud jsme ochotni připustit, že sny mohou léčit, měli bychom přijmout i možnost, že mohou škodit. Jak je to v případě lucidních snů? Lucidní snění samo o sobě je v podstatě zvyšené uvědomění a jako na takové na něj můžeme těžko vztáhnout hodnotící kategorie dobré-špatné, neboť vědomí není ani dobré, ani špatné.

Z hlediska úrovně vyvoje osobnosti však můžeme říct, že je dobré, pokud jsme vědomí co nejvíce, neboť tím vzrůstá paleta možností, z nichž můžeme volit; čím jsme vědomější, tím méně jsme omezení a více zodpovědní a svobodní. Domníváme se, že není opodstatněné Lucidní umění a nadprostorová lucidita apriori předpokládat negativně intervenující charakter vědomí do psychického dění. Pokud použijeme analogii k dechu – jakmile si uvědomíme svůj dech, aniž bychom jej ovlivňovali, dech se nezastaví, ani se nijak nenaruší, ale přirozeně prohloubí a tím se podpoří i jeho blahodárné účinky.

Na principu vědomého volného průběhu je založeno některé umění nebo extatické techniky. Např. při aztéckém tanci se tančící dostávají do stavu přirozené harmonie se sebou i přírodou,vše se děje spontánně a zároveň s plnym a ještě rozšířenym vědomím. V buddhistické a taoistické filosofii je podobny stav konečnym naplněním, v jejich tradiční terminologii se hovoří o wu-sin, stavu bez mysli. (Watts, 1997) Problém pravděpodobně nastává ve chvíli, kdy se proces začneme snažit nemístně ovlivňovat a řídit. Moss (2009) v tomto ohledu terminologicky rozlišuje mezi lucidním sněním, kdy se ego snaží snovy proces nemístně kontrolovat (zde by tedy mohlo dojít k případnym narušením), a vědomym sněním, kdy procesu, ve vyše uvedeném smyslu, necháváme vědomě volny průběh a bděle následujeme poselství snu.

Jinym možnym nebezpečím může byt síla a neobvyklost prožitků, jejichž integrace může byt nesnadná a případně může vést k mentální nerovnováze. Ball (2000) uvádí, že změna vnímání je v důsledku zvyšující se bdělosti nevyhnutelná, avšak integrovatelná do běžného života. Je také fakt, že vědomí může vrhnout světlo na některé aspekty naší osobnosti, které zatím nejsme připraveni integrovat. Prevencí je v takovém případě neusilovat násilně o dosažení lucidity za každou cenu. Ball (2000, s. 96-97) v takovém případě přirovnává lucidní snění k Pandořině skřínce: „For this reason alone it is wise not to try to force lucidity … each change of awareness occurs naturally and of its own accord. Trying to force it is like using crowbar to open a box. Pandora’s box ultimately contained Hope, but not before a great deal of sorrow was released into the world. You will wish to release your own inner joy and tranquillity, not things you cannot easily handle. Be gentle with yourself and work to achieve a sense of balance within.“18 Dalším možnym úskalím může byt to, že jakmile se jednou naučíme vstupovat do snového světa a ovládat jej, hrozí nebezpečí, že – vyjádříme-li se psychoanalytickym slovníkem – vložíme více libida do snového, než běžného života.

Specifickym negativním zážitkem je tvz. spánková paralyza, během které se subjekt dostává do stavu, kdy, ačkoliv při vědomí, se nemůže pohybovat. Zároveň se mohou dostavit halucinace v podobě vibrací, hlasitych zvuků a děsivych figur v jeho blízkosti. Zkušenost se může proměňovat, může dojít k pocitu vytahování z těla nebo propadání se do postele. Pravděpodobnou příčinou je, že zatímco mysl je probuzená, tělo zůstává v paralyzovaném stavu REM spánku. V těchto případech se doporučuje se uvolnit a nechat stav přirozeně odplynout, neboť snaha o vyproštění může navyšovat pocit úzkosti. (LaBerge & Rheignold,1990)

Zdroj: 91281-849279864