detiNejbarevnější a nejhezčí zážitky mají při katathymním prožívání obrazových představ děti. Ty se beztak ještě nevzdálily silám podvědomí tolik jako dospělí a na obrazy ve své fantazii reagují výrazněji a reálněji. Často dokáží pouhými představami hory přenášet.

Čtrnáctiletý Horst H., který od čtyř let koktal, se v uvolnění dostal velice brzy k jádru problému a odhalil příčinu svého trápení. Jako „svou” krajinu viděl před duševním zrakem velkou louku plnou modrých a žlutých kytek (dětská nezatíženost). Pak se vydal do lesa a došel k chatrči. Kouzelnou hůlkou, kterou mu hned na začátku dal na cestu terapeut, vyčaroval na stole chléb a vodu a pak šel dál. Najednou potkal trpaslíka (svůj vnitřní hlas), kterého se na výzvu terapeuta zeptal na příčinu poruchy řeči. Trpaslík mu vysvětlil, že ve čtyřech letech jednou spadl na kamennou desku a strašně se lekl (šok, trauma). Řekl mu také, co má dělat, aby zase mluvil normálně. Má si představit, že teď tvrdě usnul, a po probuzení se bude moci s trpaslíkem normálně bavit.

Chvilku bylo ticho. Pak se najednou Horst H. zase ozval a říkal, že mu je Špatně. Jak jsme se později dozvěděli, prožil pád na kamennou desku ještě jednou i s průvodními jevy. Tehdy měl totiž mít lehčí otřes mozku. „Poslouchej trpaslíka,” řekl mu terapeut. Trpaslík mu poradil, aby použil veškeré síly svých myšlenek, které v něm uvedou všechno do souladu. Proto mu bude hned lépe – a to se také stalo. Zážitek s trpaslíkem pronikl hlouběji do podvědomí, a Horst se po chvilce divil, že už nekoktá. Dokonce i když pak mluvil se mnou a s mými asistenty, mohli jsme konstatovat výrazné zlepšení. Teprve když ho rodiče odváděli, sem tam se zakoktal.

Trvalo ještě čtyři týdny, než jsme mohli Horsta propustit bez jakékoli vady řeči.

Koktání však u něho nezpůsobil pouze nebezpečný pád. Horst měl mimořádně přísného, autoritativního otce. Před skončením terapie jsem vyzval rodiče, kteří projevovali velké pochopení, k taktickému tahu, jehož jsem pak použil při propuštění. Navrhl jsem Horstovi, aby s otcem doma uzavřel smlouvu o poradenství, podle níž měla platit symbolická cena jednoho feniku za každou radu či dotaz, s nimiž se na otce obrátí. Otci jsem vysvětlil, že křehké sebevědomí svého syna podpoří pouze tehdy, když mu častěji umožní nabýt pocitu sebedůvěry a dovolí mu, aby vyjádřil i svůj vlastní názor.

Koktání může být velice úporná vada, zvlášť když příčina je už víc než deset let stará.

Ne vždycky se je podaří hypnózou tak dokonale odstranit, jako se to povedlo u Horsta. Zvlášť výrazně může v symbolických dramatech pomoci představa o světle a práce s ní. Duchovní světlo, „osvícení” shora i zevnitř, je představa nebo lépe zkušenost některých lidí, spojená již od úsvitu dějin lidstva s náboženskými a mystickými prožitky. Všichni mystikové hovoří o světelných jevech, svatí se malují se svatozáří a na Východě s bílým, světlu podobným květem lotosu. Také lidé praktikující jógu a meditaci pozorují při překonávání bariér ve vědomí světelné jevy. Moderní psychologie tento jev dosud z hlediska logiky neuznává. Já duchovní světlo, jak je prezentováno v hínduistickém učení o čakrách, jako subjektivní zkušenost ve své praxi plně využívám, přičemž vycházím z východní moudrosti. Duchovní světlo se stalo nedílnou součástí mé práce.

Moji asistenti, já i někteří kolegové, kteří se ke mně přiklonili, jsme duchovní světlo dosadili jako vyšší sílu, vítězící s převahou nad vší temnotou, nad problémy a nemocemi. Když se ho podaří v pacientovi probudit , znamená lo, že jsme mu umožnili skutečný kontakt s jeho vyšším já, přesněji řečeno že jsme uvedli do pohybu jeho přirozenou sílu.

Kdo dosáhne duchovní zralosti – a mnozí účastníci meditativních modliteb a ponoření do sebe podle východního rituálu to zažívají sami na sobě -, překoná sám od sebe čistě rozumové uvažování o svém materiálním těle a nevíru, podle níž smrtí vše končí.

Jistě: ne každému je dáno překonat vlastní ego zaměřené jen k vnějšímu světu. Kdo však poslouchá mé pacienty, kteří se jen tím,  že se dokázali ponořit do nekonečné moudrosti skryté ve vlastním podvědomí, dokázali zbavit chorob žaludku a střev, srdečních a oběhových potíží či bolestí kloubů a hlavy, ten už nikdy nebude moci mluvit o „indoktrinaci”. Podle mne jediná skutečná psychoterapie spočívá v tom, že pacienta vedeme k jeho vlastní vnitřní síle, kterou často prožívá jako světlu. K uzdravení dochází, když terapeut zapomene, co ví, a pacient zapomene na svou nemoc. Čeho nás v dospívání vzdaluje výchova, škola, ba dokonce i náboženská výchova – totiž zkušeností s vlastním duchovním zdrojem -, toho se při mé formě hypnoterapie mohou lidé domoci nikoli až sebepoznáním díky zkušenostem pokročilého věku, ale již v mládí. Dovoluje jim to překonávat komplexy a životní problémy – s výjimkou přísně racionálně uvažujících osob a psychopatů.

Člověk se uzdraví, máli dostatek lásky.

Z knihy Všemocné podvedomie