Sedím v neznámé restauraci obklopen skupinou ve­selých neznámých lidí. U vedlejšího stolu žena lžičkou dává svému dítěti hrachovou kaši. Blízko okna ozá­řeného sluncem sedí mladý pár, který se drží za ruce a tiše se směje. Číšníci v bílých košilích, naškrobe­ných zástěrách a elegantních volných kalhotách pro­cházejí místností a nosí podnosy přikryté obrovskými poklopy z nerez oceli.

Atmosféra je velmi příjemná, ale znepokojuje mě jídelní lístek. Místo, aby byl vytištěný na listu papíru nebo svázaný v deskách, je vystaven v podobě ma­sivní elektronické tabule (jako tabule Přílety/Odlety na amerických letištích nebo evropských vlakových nádražích), která zabírá celou délku restaurace. Kdy­koli je k dispozici nový pokrm nebo v restauraci dojde denní nabídka, tabule se sama aktualizuje. Během ak­tualizace změn zaplní celý prostor ohlušující klapot, konverzace se přeruší a všichni jsou nuceni zakrýt si uši dlaněmi.

Pokaždé, když se pokouším tabuli přečíst, se zob­razí nová aktualizace. Předkrmy se objevují a mizejí, hlavní jídla se přepisují a dezerty se stěhují z jedné strany tabule na druhou. Casey, přítel, kterého jsem neviděl od školy (stále ve svých dvaceti a něco na­vzdory tomu, že již uplynula dvě desetiletí), ke mně přichází a podává mi tištěné menu. „Zkus tohle,“ říká a zvedá přitom své husté obočí. „To se ti bude líbit víc.“

Když se podívám na menu, zjišťuji, že je celé vy­tištěno v nějakém bizarním rukopisném fontu. Písme­na mají smyčky a kudrlinky, ba co hůř, celý text je napsán v několika spirálách, a tak menu musím otá­čet, abych je mohl přečíst. Pokouším se něco si vybrat, ale položky v menu se stále mění: smažené krevety se promění v hovězí plátek, ten se promění v kuře a to se dál proměňuje v polévku dne.

Povzdechnu si. Pokud si budu chtít objednat, přijdu pozdě do práce. Podívám se na hodinky a s překva­pením zjistím, že nemají ručičky. Místo toho se celý ciferník otáčí jako kompas pokaždé, když pomalu po­hnu zápěstím.

A pak mi to dojde. Měnící se text. Přátelé, kteří nezestárli. Zvláštní hodinky. To se mi zdá! Uvědomění je tak silné a náhlé, že se málem pro­budím. Místnost se naplní šedou mlhou. Rysy jsou ne­zřetelné a zvuky tlumené. Lidé mizí.

Usilovně se snažím zůstat ve snu, ale čím víc se snažím zůstat v restauraci, tím rychleji se scéna rozpa­dá. Právě včas jsem si vzpomněl na důležitou techni­ku: namísto zápasu se snem se postavím, natáhnu paže na obě strany a začnu se otáčet dokola.

Otáčením se neobnoví obraz restaurace – prostor kolem mě se nečekaně a velmi rychle proměňuje, chvíli je to ložnice, nákupní centrum a pak kancelář – ale zasadí mě pevně do snového stavu. Jakmile jsem si jistý, že se neprobudím, přestanu se otáčet a chvíli stojím, abych se zorientoval.

Místnost, ve které jsem se zastavil, je pozoruhod­ná replika obývacího pokoje z mého dětství. Všechny věci jako jídelní stůl, zelené houpací křeslo a objemná pohovka jsou rozestavěné přesně tak, jak byly v se­dmdesátých letech. Na nízkém stolku leží věci, které jsem už roky neviděl: vosková růže ve skleněné kouli, žlutá miska na sladkosti, váza s květinovým vzorem. Dokonce koberec je sešlapaný na všech správných místech.

Dnes v noci však nechci navštívit svůj domov. Na chvíli se soustřeďuji na svůj záměr, pak přejdu místností ke skříni s kabáty. K mému úžasu dveře ve­dou na slunnou louku s měkkým trávníkem – dokona­lé místo na lekci létání. Dříve než rozpažím ruce, za­čnu se pohupovat směrem k obloze. S každým krokem se vznesu o několik metrů nad zem, než se pozvolna snesu k zemi.

Náhlý záblesk vhledu mi připomene, že před létá­ním musím velmi specifickým způsobem nahrbit ra­mena a vyrovnat páteř. O sekundu později už bez ná­mahy a zcela volně proplouvám vzduchem a z výšky pozoruji vrcholky stromů. Z knihy Vědomé snění pro začátečníky McElroy Mark .

Reklamy