Poruchy vedomia…

Opakem spánku je vědomí. Vědomí je stav mysli, jehož základem je bdělost (vigilita), která je předpokladem dalších stránek vědomí – pozornosti, orientace, myšlení atd. Poruchy vědomí se mohou týkat bdělosti či kvality jejích jednotlivých stránek, kam patří např. zmatenost (amence). Kvalitativní poruchy vědomí lze vyjádřit jako (něčím) obluzené vědomí, kvantitativní poruchy vědomí jako (něčím) zastřené vědomí. Kvalitativními poruchami vědomí jsou amence, delirium a obnubilace, kvantitativními somnolence, sopor, kóma a synkopa.

Prostřednictvím všech poruch vědomí se lidské tělo snaží přimět svého pána, aby se nad svým životem zamyslel a efektivněji odpočíval.

Způsob upozornění – vypnutí mozku – je sice burcující, avšak nevyhnutelný, neboť předchozí varování dotyčný málokdy uviděl, a pokud si je uvědomil, tak jejich poselství neposlechl. Kdyby neselhaly četné předcházející snahy, měl by chorý lehčí zdravotní obtíže. Dále poruchy vědomí utlumují mozek lidí, u nichž bylo myšlení v minulých inkarnacích výrazně upřednostňováno před intuitivním vnímáním a konáním srdcem. Při této příčině se poruchy vědomí objevují většinou již v období dětství a dospívání.

Když své duchovní vedení dobrovolně poslechneme, nechytneme se do sítě vlastních chyb.

Delirium se vyskytuje hlavně při horečnatých chorobách a otravách.

Mívá prudký průběh, provází ho četné iluze, děsivé halucinace a díky nim silné bušení srdce i nárůst krevního tlaku. Název delirium tremens, což je jeho verze způsobená otravou alkoholem, zná asi každý dospělý. „Od všech uteču. Pořád tady dřu a jiným sloužím, ale na mě si málokdo vzpomene. Na všechno se vykašlu. Své neúspěchy nejlépe přebiji nějakým pořádným vzrušením, nebo ještě lépe – utopím je v alkoholu.” Předchozí myšlenky zbavují člověka kontaktu s realitou i vědomí (nejprve v duchovních a energetických obalech). Jestliže se k nim přidá alkohol, nebo se nespokojenost dotyčného stupňuje, až kleje a jiným lidem zlé přeje, je dílo zkázy dokonáno. Deliriem stižený člověk slabošsky utíká od výzev života, nebo prostě nereaguje na ty, které vyžadují, aby se obětoval pro druhé.

Amence má delší a klidnější průběh než delirium.

Nastává při vážných celkových onemocněních (např. těžké infekce, hypoglykemie). Chorý je dezorientovaný, nepozorný a roztržitý. Jeho duch je od těla mírně odpoutaný. Osoba s amencí se chová obdobně jako v prvních vteřinách po probuzení člověk, který je náhle vytržený z hlubokého spánku: „Kde to jsem a co tu dělám ?  Už je sobota ?” Při amenci je Tvou touhou chvíle klidu a cílem ponoření se do Lásky. Nemoc je voláním: „Už nemohu,” u něhož vypíná mozek.

Obnubilace jsou různé mrákotné stavy, které jak náhle začnou, tak náhle skončí.

Porucha vědomí je při nich hluboká, postižený si na své jednání vůbec nepamatuje. Objevují se u epilepsie nebo těžké hysterie. Na jejich počátku jako by dotyčný zlostně zvolal: „Tak už dost !” Vtom se ho chopí „zlý” duch (či správněji jiný, dosud málo chápající a právě nevtělený duch) a začne jednat jeho tělem. Ale po chvíli se z vlastního těla velmi negativní pohnutkou vyhnaný duch vzchopí, opět do těla vstoupí a normálně se jeho prostřednictvím projevuje. Avšak v době, kdy je duch člověka postiženého mrákotným stavem mimo své tělo, může jiný duch tímto tělem (které mu nepřísluší) zapálit dům či vážně zranit jiného člověka. V říši zvířat má podobný průběh zkrat vnímání a následný děsivý útok do té doby hodných psů. Každá vzpoura přináší neblahé vedlejší dění a projevy. S ničím, hlavně pak s lidmi, sveřepě nebojuj, ale o to víc si važ všeho živého i neživého a své blízké upřímně miluj.

Somnolence je lehčí porucha vědomí se sníženou bdělostí.

Chorý jeví pořád známky ospalosti a někdy najednou usne (avšak snadno ho probudíte dotykem anebo oslovením). Sklony být „duchem nepřítomen” a krátkodobé usínání zvyšuje únava, „vydýchaný” vzduch v místnosti či naslouchání fádnímu projevu (např. na přednášce). Žij nejen prací a světskými záležitostmi. I Tvůj duch potřebuje svou stravu a jistými lehčími výpadky vědomí Tvé ulpívání na všem materiálním zavrhuje, k Lásce se alespoň chvíli při somnolenci přimyká a pokoj ve Tvém nitru nastoluje.

U těžších poruch vědomí, např. při soporu (chorý hluboce usne, obtížně se budí, a než ho úplně přivedete k vědomí a je schopen komunikovat, usne znova), či při bezvědomí (postižený si není vědom okolního dění a nelze ho z tohoto stavu – komatu – probrat), je spojení ducha s tělem slabé a hlavně na síle daného ducha záleží, kdy (a zda) opět vstoupí do těla.

Synkopy – určité krátkodobé výpadky vědomí způsobené nedostatečným zásobením mozku kyslíkem, poklesem tlaku (biologické příčiny), nebo úlekem, strachem z bolesti, či šokem z pohledu na krev (psychogenní příčiny) zažívají, aniž jsou jinak nemocné, osoby, které se moc „vznášejí” nad realitou. Při vracení se do vědomého stavu často sdělují okolí různá poselství. Někdy může jít o duchem skutečně vyspělé osoby, avšak většina poselství, které sdělují lidé postihovaní synkopami, není Pravdou a Bohem dáno – obvykle zachycují poselství nižších úrovní duchovního světa a ještě málo zralých právě nevtělených duchů (sdělované informace pak odráží jejich snahu „zviditelnit se”).

Bezvědomí nastává poškozením či poruchou funkce mozku.

Nedostatek kyslíku v mozku při zástavě krevního oběhu je způsoben předchozím dlouhodobým nedostatkem duchovní potravy. Úraz hlavy vnímej jako ostrý, avšak stále dobře míněný příkaz ke změně Tvých životních priorit a cituplnějšímu životu. Některá těžká vnitřní onemocnění (jater, slinivky břišní, či ledvin), otravy a epilepsie, při nichž někdy také dojde ke ztrátě vědomí, ukazují, že zevně málo projevované názory dotyčného se rozcházejí s realitou a obsahují touhu opustit ji.

Přechod hlubokého bezvědomí do vigilního komatu „potěší” příbuzné, neboť těžce nemocný má při něm otevřené oči a působí dojmem, že se probral. Jenomže jeho oči nesledují okolí, jen bezcílně bloudí. Člověk ve vigilním komatu sice žvýká a polyká podanou potravu, ale neudrží moč ani stolici a nelze s ním navázat kontakt. Soubor dalších příznaků funkčního výpadku mozkové kůry při zachované funkci mozkového kmene se nazývá apalický syndrom. Vzniká po rozsáhlém poranění hlavy, poškozením mozkové kůry vinou několikaminutového pobytu topícího se pod vodou, při dlouho neúspěšném oživování, dále rozsáhlým a pozvolna ustupujícím mozkovým edémem, anebo otravou kysličníkem uhelnatým a doprovází ho obrny.

Má-li člověk při bezvědomí, které může trvat i několik měsíců, otevřené oči, je jistá šance, že se jeho duch do těla vrátí. Ale jemu se nechce, neboť ho v případě pokračování života v daném těle skoro vždy čeká role mentálně postiženého, který potřebuje speciální komplexní a dlouhodobou péči. Čím delší je odluka ducha od těla (kóma), tím pesimističtější je prognóza návratu nemocného k vědomí. Čím více dnů a týdnů chodí rodinní příslušníci za postiženým do nemocnice a trvá jeho skoro beznadějný stav, tím delší čas jim byl dopřán, aby v sobě probouzeli lásku, obraceli se k Duchu a smiřovali se s pravděpodobnou ztrátou. Po čase člověk uzná, že rozuzlení situace související s dlouhodobým bezvědomím bylo dobré pro všechny, kteří se zúčastnili boje o život (buď v postiženém těle, nebo na Zemi skončený a v říši Ducha pokračující).

Dokud je jiskřička naděje na uzdravení, dělej pro chorého, co je možné a morální. Každopádně za nemocného vroucně pros. K Otci vysílej upřímné prosby a na jejich konci dokaž svou lásku i moudrost a hlesni: „Ne má, ale Tvá vůle, Otče, nechť se stane.” Když se někdy osobně za těžce nemocné u Boha přimlouvám, aby je svou láskou zahrnul a mnohé jim odpustil, připadám si (promiň mi, Pane, mé rouhání) jako Abraham, který Hospodina přemlouval, aby nezničil Sodomu. Bůh Abrahamovi slíbil, že když v ní najde padesát spravedlivých lidí, město nezničí. Abraham usmlouval počet na deset, ale ani tolik opravdu dobrých lidí v Sodomě nenašel.

Moudrý nemusí vidět, slyšet, ohmatat si, moudrému stačí Víra, která je tak silná a zároveň čistá, že je Vědomím. Zvědavý dopadne jako Lotova žena – stále se za něčím otáčí, zaostává, až nakonec některému z četných pokušení podlehne a duchem ustrne. Jsi-li zvědavý, v solný sloup kvůli tomu nebudeš proměněn, zase tolik se Boha (který je víc než Láska) neboj, ale na druhé straně si hleď hlavně svého díla a chování.

Život je pro člověka jistou milostí, a proto se ztráta chuti „do života” rovná rouhání. Ať se děje, co se děje, buď smířen s jakýmkoli vývojem zdravotního stavu člověka s těžkou poruchou vědomí. Pomáhej mu a síly dodávej, ale také buď připravený ztratit ho.

Kde člověk již nic nezmůže, tam jedině Bůh, jeho poznávání a následování konkrétními skutky pomůže. Obrať se srdcem k Bohu. Pokud to opravdu dokážeš a daný nádherný stav si déle udržíš, shoří Tvé nepravosti jako tenké a suché smrkové větvičky v ohni. Všechno je možné pro toho, kdo Věří. Zázraky jsou výjimečné události, nejdou za sebou jako výrobky na běžícím páse. Čas od času se zázrak stane a člověk, jehož duch byl už více „v království nebeském” než na Zemi, se úplně uzdraví. Věříš v to ?  Odpověz si a svou odpověď, bude-li kladná, neboť ducha Tvého předchozí věty mocně čistily, si do smrti zapamatuj a v jejím duchu následně smýšlej i čiň.

Viac v článku Duchovné príčiny ochorení.