Práve sa mi poskladali všetky skladačky môjho ranného sna a uvedomila som , že som po dlhom čase mala Lucídny sen. V noci som nemohla zaspať, podarilo sa mi úžasným spôsobom dobiť pomocou svetelných lúčov cez korunnú čakru, ktoré ma uzemnili zo zemou a táto energia sa rozlievala celým mojim telom. Dokonalé prepojenie, cítila som splývanie so všetkým. 😆 No potom prišlo vnútorným hlasom varovanie ako krásne som sa dobila a že tak ľahko nezaspím. 🙄
Ach jáj , zase som experimentovala pred spaním a klamala telo, že spím. Nad ránom som konečne zaspala. Zobudila som sa v polovice sna, že lietam nad dedinou ako vták, vlastne unikám pred chlapíkom, ktorý ma naháňal autom a pred ženou, čo ma chcela chytiť po ulici. Uvedomila som si, že môžem vyletieť vyššie a zmenila som smer letu, aby ma nenašli. V tom som prišla na to, že sa môžem urobiť neviditeľnou a zmiznem im z obzoru. Chcela som si to vyskúšať, či ma niekto uvidí ako neviditeľnú a tak som sa vrátila do rodičovského domu a postavila sa do izby , kde boli ľudia. Nevideli ma, stav neviditeľnosti fungoval dokonale. 😉
Vtedy mi úplne docvaklo o čom snívam a na čo sa to pozerám a otvorila som oči. Bola som čulá a mala som problém zaspať. Pochopila som si, že som spala len krátko a stihla aj snívať. Ouu aký bizarný sen, radšej si ho ani neprekladám. 😆 Nemávam už sny typu, že ma niekto naháňa a ja utekám pred ním, takže Martinka zamysli sa, čo ťa chce dohoniť a ty sa skrývaš? 😕
Prikladám niečo od Stephena Labergeho o Lucídnych snoch
Lucidní sen předpokládá existenci lucidně snícího. Jakkoli se toto tvrzení zdá být samozřejmé, má svá úskalí. V prvé řadě, kdo přesně je lucidně snící? Je identický s osobou, kterou jsme ve snu? Nebo s člověkem, který ve skutečnosti spí a zdá se mu sen? Otázka identity snícího je v jistém smyslu záhadná; abychom záhadu vyřešili, potřebujeme nejprve seznam podezřelých.
Hlavním podezřelým se zdá být spící člověk. Je to koneckonců jeho mozek, který snění způsobuje. Spáči však mají perfektní alibi: nebyli tu, když sen probíhal, nebyli tu ani kdykoli jindy – byli přeci ve své posteli a spali! Spící člověk patří spíš do vnější než do vnitřní reality – protože můžeme vidět a objektivně zjistit, že zrovna spí. Snící patří do světa vnitřní skutečnosti – nelze objektivně pozorovat kdo, jak a o čem sní. Proto musíme svou pozornost obrátit k obyvatelům snového světa.
Ve snu se obvykle vyskytuje postava, kterou spící považuje za sebe sama. Jsou to snové oči tohoto snového těla, kterými obvykle sledujeme události odehrávající se ve snu. Snové tělo je obyčejně tím, za koho se ve snu považujeme, a zdá se tak být naším dalším podezřelým. Ve skutečnosti ale jenom sníme, že touto osobou jsme. Tato snová postava je pouhou reprezentací nás samých. Nazývám ji „snový herec” nebo „snové ego”. Snové ego vnímá své okolí z pohledu dobrovolného či nedobrovolného účastníka událostí odehrávajících se uprostřed vícerozměrného světa (tj. snu), v němž je neodmyslitelně obsažen – tedy stejným způsobem, jakým pravděpodobně prožíváte svou existenci právě teď vy sami.
To, že snový herec není totožný se snícím, je patrné na skutečnosti, že existují sny, ve kterých zjevně vůbec žádnou roli nehrajeme. V takových snech jsme do různé míry vnějšími pozorovateli událostí snu.
Někdy se nám například zdá, že pozorujeme divadelní hru. My se zdáme být v hledišti, zatímco se na jevišti odehrává děj. V takovém případě jsme alespoň reprezentováni jako přítomní, ač pouze pasivní pozorovatelé. Známý příklad tohoto druhu snu najdeme ve Starém zákoně (Genesis 41:1-7):
Po dvou letech pak měl faraón sen. Zdálo mu se, že stál nad potokem.
- A hle, z toho potoka vycházelo sedm krav, tlustých a pěkných na pohled, a pásly se na mokřinách.
- A hle, sedm jiných krav vycházelo za nimi z potoka, hubených a šeredných na pohled, a stály vedle oněch krav na břehu potoka.
- A ty krávy na pohled šeredné a hubené sežraly oněch sedm krav na pohled pěkných a tlustých. I procitl faraón.
V jiných případech však snící nemusí být vůbec tělesně přítomen tak jako ve snu, který se faraonovi zdál, když se opět uložil ke spánku.
A když usnul zase, zdálo se mu podruhé.
- A hle, sedm klasů vyrostlo ze stébla jednoho, plných a pěkných.
- A hle, sedm klasů tenkých a východním větrem sklíčených vzcházelo za nimi.
- A ty klasy tenké pohltily oněch sedm klasů zdařilých a plných. I procitl faraón a hle, byl to sen.
Nazývám takto odtělesněnou perspektivu „snovým pozorovatelem”. Snový pozorovatel není součástí snu jako takového, zůstává mimo něj. V každém snuje obsažen alespoň jeden úhel pohledu, se kterým se jakožto snící ztotožňujeme: je to role, kterou hrajeme ve svém snovém dramatu. Povaha role, kterou hrajeme nebo se rozhodneme ve snu hrát, nám umožňuje různé stupně účasti od úplné participace snových herců až po odtažitou nezaujatost snových pozorovatelů. Odpověď na otázku „Kdo je lucidně snící?” by tedy mohla být taková, že jde o smíšenou postavu – zčásti snový herec nebo ego a zčásti snový pozorovatel.
Ve snu se obvykle vyskytují i jiné postavy než ty, se kterými se sami ztotožňujeme. Jsou to oduševnělé i bezduché postavy tvořící zbytek dramatis personae snu. A ovšem, ztotožníme-li se v jakýkoli okamžik s některou z těchto postav, stává se tato snovým egem.
Může se nám například zdát, že z hlediště sledujeme divadelní hru. V tuto chvíli se identifikujeme s postavou snového pozorovatele. Pokud se ale dostatečně ztotožníme s jedním z herců na jevišti, může dojít k tomu, že se jím znenadání sami staneme. Obvykle k tomu dochází tak, že zapomeneme, že ještě před chvílí jsme snili, že jsme někým jiným. Náš sklon k identifikaci je tak silný, že se zapomínáme v rolích, které hrajeme.
Který z těchto stupňů identifikace lépe charakterizuje lucidně snícího – účastník, nebo pozorovatel? Odpověď je kombinace obou. Obecně můžeme říci, že snové ego je součástí snu, zatímco u pozorovatele je tomu právě naopak. Kombinace těchto dvou perspektiv je charakteristikou lucidních snů a dovoluje lucidně snícímu být „ve snu, ale ne jeho součástí”.
Zdá se, že lucidní sny vyžadují rovnováhu mezi odtažitostí a účastí. Člověk, který se striktně drží své role ve snu, do něj bude ponořený až příliš na to, aby se mohl stáhnout a vidět svou roli jako roli. Příliš odtažitý člověk bude na druhou stranu až moc nezaujatý a „mimo hru” na to, aby se vůbec o něco staral.
Dle mojí zkušenosti je účast v podstatě nezbytnou součástí lucidního snění. Ačkoli mám občas sny, ve kterých jsem pouhým pozorovatelem, žádný z nich se nikdy nestal lucidním. Téměř ve všech bezmála devíti stech lucidních snech, které jsem si dosud zaznamenal, jsem se ve snu nacházel ve své obvyklé podobě. Pouze ve třech případech jsem v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že sním, právě hrál jinou roli než „Stephen LaBerge”. Tyto výjimky jsou mimochodem pozoruhodné: v jednom snu jsem byl jednoduše odhmotněným světelným bodem, v jiném zas kouzelným porcelánovým servisem a ve třetím jsem byl Mozartem – ačkoli pouze do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jsem ve snu. Poté jsem se cítil „Stephenem v roli Mozarta” – hercem hrajícím roli, o které ví, že je to role. Nějakým způsobem já pod maskou nebylo někým jiným, ale mnou. V tomto ohledu mohou existovat individuální odlišnosti, ale pro mě osobně se být plně zakotvený (a obvykle v centru dění) zdá nezbytným předpokladem pro získání lucidity.
Současně je ale podle všeho nezbytné zachovávat si i určitý odstup, abychom byli schopni kdykoli vystoupit ze snové role a říct si: „Tohle všechno je sen.” Pokud můžeme toto prohlásit, znamená to, že alespoň jedna naše část sen pozoruje. Uvědomit si, že sníme, tedy vyžaduje také perspektivu pozorovatele, a lucidně snící má tedy k dispozici při nejmenším dvě úrovně pozornosti.
Vědomí této zdvojené pozornosti pro mě v mých snech bylo někdy matoucí. Vzpomeňte si na příklad z úvodu této kapitoly. Nejprve mě napadlo, že kdybych zjistil, že jsem ve snu, a ten se stal lucidním, neměl bych důvod se bát. A pak, o chvíli později jsem si uvědomil, že skutečně sním.
Skutečnost, že si snící při dosažení plné lucidity uvědomují, že jejich snová těla nejsou jimi samými, má důležité důsledky, o kterých bude řeč v jiné kapitole. Prozatím stačí vyzdvihnout, že takoví snící si jsou vědomi, že jejich ego je pouze modelem jich samých a přestávají je zaměňovat se skutečností.
Z knihy Lucídne snenie Stephen Laberge
fajné 🙂 byť neviditeľným je veľké emočné uvoľnenie … tádadá dádada…
Páči sa miPáči sa mi
❤
Páči sa miPáči sa mi
hmm… blbo hádže smajlíkov, viem že už som mala nejakú tému a tiež ich dávalo takto na začiatok. 🙄
Páči sa miPáči sa mi
si musím zvyknúť na novú tému =o
Páči sa miPáči sa mi
Toto sa mi podarilo prvý krát, nikdy ma to nenapadlo, ale tá predstava a mi celkom páčila. No všetko musí byť po prvý krát, takže čo by som ja neskúsila? 😆
Ok idem dospávať včerajšok tak pekné sny Duško.
Páči sa miPáči sa mi
Naposledy som mala taký mišung, že si to dodnes pamätám. Ponárala som sa do hlbín mora a videla jaskyňu, do ktorej som vstúpila, tam voda nebola, sadla som si do stredu jaskyne a začala meditovať. Počas meditácie sa mi prisnil sen a po prebudení zo sna, opäť som sedela v jaskyni. Potom som si povedala, že sa vrátim späť k ostatným, a tak som vyplávala von z jaskyne. Vtip je tom, že aj tá jaskyňa bol iba sen. 😀 Čo znamená ak v lucídnom snívaní meditujeme?
Páči sa miPáči sa mi
Takže si prekročila druhou bránou snívania, lebo si si vo sne uvedomila, že snívaš. 😉
Meditovať vo sne je cesta poznania a podľa jogínov je vo sne účinnejšia ako počas bdelého vedomia. Jaskyňa bolo možno tvoje vnútro, kde sa cítiš bezpečne nerušene.
Páči sa miPáči sa mi
Wau, hlboko ponorená do “svojho Ja”. Ďakujem Ti Martinka a prajem Ti krásne lucídne snívanie. 😉
Páči sa miPáči sa mi
xixi tie najzaujímavejšie sny si nepamätám, akoby boli vygumované keď sa prebudím. To budú asi tie učenia duše. 😆
Páči sa miPáči sa mi