Jak rychle sníme a jak dlouho sny trvají?

To jsou otázky, které zajímaly lidstvo po staletí. Tradiční odpověď zněla, že sny trvají krátkou nebo vůbec žádnou dobu. Známý je například příběh Mohamedova nočního putování. Prorok prý převrhl džbán s vo­dou těsně předtím, než se (na létajícím koni) vydal na cestu po sedmero nebesích, během které rozmlouval se sedmi proroky, mnohými anděly a s Bohem samotným. Když vstřebal všechny krásy ráje, probudil se Prorok opět v posteli a zjistil, že voda ze džbánu, který převrhl, ještě zcela nevytekla.

Podobně si průkopník výzkumu snů z 19. století Alfred Mau­ry na sklonku svého života vybavil po mnoho let zapomenutý sen, ve kterém se z ničeho nic ocitl uprostřed Francouzské revo­luce. Poté, co byl svědkem mnoha vražd, i jeho samotného při­vedli před revoluční tribunál. Po dlouhém procesu, ve kterém viděl Robespierra, Marata a další hrdiny revoluce, byl odsouzen k smrti a odveden na popraviště obklopené typickým davem škodolibé lůzy. Během čekání, až na něj přijde řada, sledoval rychlou a strašnou práci gilotiny.

Když přišla jeho chvíle, vy­stoupil na popraviště, popravčí ho připoutal k lávce a postrčil pod gilotinu. Čepel se svezla a… v tento kritický okamžik se Maury s hrůzou probudil a zjistil, že jeho hlava je naštěstí stále na svém místě. Téměř okamžitě si uvědomil, co se stalo: na krk mu spadla čelní pelest postele. Z toho usoudil, že poměrně dlouhý sen, který se mu zdál, musel být způsoben dopadem pe­lesti na jeho krk, a že se tedy musel odehrát v jediném okamži­ku! (Pokud si myslíte, že tento názor na trvání snů se týká pouze minulých století, vězte, že ještě v roce 1981 zveřejnil jistý res­pektovaný odborník na sny článek, kde tvrdí, že sny se odehrá­vají během krátkého okamžiku probuzení.1)

I když se nás některé sny nepochybně občas snaží přesvědčit o opaku, důkazy jasně nasvědčují tomu, že sny normálně zabíra­jí tolik času, kolik by činnosti v nich prováděné zabraly ve sku­tečném životě. V jedné studii probouzeli Dement a Kleitman pět pokusných osob vždy pět a deset minut po začátku REM fáze a ptali se jich, kolik si myslí, že uběhlo času. Čtyři z pěti subjektů byly pokaždé schopny určit správný čas. Tatáž studie prokázala, že sny, uváděné po patnácti minutách REM spánku, byly delší než ty, které následovaly po pětiminutové REM fázi. Tyto zprávy zjevně odporují představě, že by se sny odehrávaly v jediném okamžiku. Nedokazují ovšem, zda snový čas opravdu odpovídá „skutečnému času”, pouze naznačují, že jsou ve stej­ném poměru.

Subjektivní vnímání snového času může být přímo a jedno­duše posouzeno s pomocí lucidně snících subjektů. Oneironauti jsou instruováni, aby vyslali signál v okamžiku, kdy si ve snu uvědomí, že sní, a pak odhadli dejme tomu desetivteřinový in­terval tak, že napočítají do desíti. Poté opět vyšlou signál na zna­mení, že odhadovaná doba uběhla, což lze následně porovnat se záznamem z polygrafii.

Při našich experimentech2 jsme zjistili, že průměrná délka odhadovaného intervalu byla třináct vteřin, což u těch samých subjektů odpovídalo průměrné délce odhadovaného intervalu v bdělém stavu. Naše spolupracovnice Beverly si užila svých de­set vteřin slávy, když tento experiment předvedla dokonce před televizním štábem BBC. Svůj zážitek popsala takto:

Tou dobou, dost pozdě k ránu, jsem byla skutečně velmi od­hodlaná mít lucidní sen: Cítila jsem se zvlášť motivovaná díky všem těm lidem od televize, kteří čekali na můj výstup. Když jsem se tedy ocitla v okamžiku přechodu mezi bděním a spán­kem, prostě jsem „to udělala”: mé snové tělo se začalo vznášet do vzduchu z postele dost podobné té, ve které jsem věděla, že spí mé fyzické tělo. Počkala jsem, až budu úplně ve vzdu­chu, abych si byla jistá, že sním. Něco jako by mě ale táhlo zpět: moje elektrody! Okamžitě jsem si uvědomila, že to jsou pouze snové elektrody a že rozhodně nemám v úmyslu dovolit snu, aby on kontroloval měl V tu chvíli jsem prostě odplula bez zájmu o „elektrody”, které jak jsem předpokládala, přestaly existovat. Zatímco jsem plula pokojem přímo skrz zeď, signa­lizovala jsem očima „vlevo-vpravo-vlevo-vpravo”, abych uká­zala, že vím, že jsem ve snu.

Od začátku snu zatím uběhlo jen několik vteřin. Když jsem procházela zdí, začala jsem odmě­řovat desetivteřinový interval počítáním: „Tisíc a jedna, tisíc a dva, tisíc a tři…” Proplula jsem zdí do odpočívárny, vše bylo velmi temné, a cítila jsem, že nespím příliš hluboce, dokud jsem nezahlédla slabý odraz svého obličeje v zrcadle. Jak jsem se na něj dívala, pokoj se zjasnil a získal realističtější podobu. Zatímco jsem stále počítala, rozhodla jsem se udělat něco, o čem bych potom mohla vyprávět, nějakou činnost. Popadla jsem tedy židli, hravěji vyhodila do vzduchu a pozorovala, jak se kutálí a vznáší ve vzduchu. Když jsem napočítala do desíti, opět jsem vyslala signál. Teď jsem měla odhadnout deset vte­řin bez počítání a v tu chvíli mě napadlo, že by mohlo být zají­mavé doletět do místnosti s polygrafem a sledovat snové zná­zornění záznamu mých signálů. Potřebovala jsem se tam dostat za deset vteřin, tak jsem letěla přímo skrz vedlejší míst­nost, která byla plná krabic a židlí. Z nějakého důvodu jsem se nechala zmást představou, že o ně nesmím zakopnout, abych se dostala k polygrafii ještě před dalším signálem. V dálce jsem zaslechla hlas, podobný mému, jak počítá – to jsem ale dělat neměla! Zmátlo mě to ještě víc, ale přišlo mi to celkem zají­mavé. K polygrafii jsem dorazila včas a viděla, že je kolem něj shromážděno několik lidí s pozorují ho. „Hej všichni! Dělám to v přímém přenosu!” – oznámila jsem v okamžiku, kdy jsem vysílala třetí signál a pozorovala, jak se čára snového polygrafii divoce komíhá.

Jak tyto experimenty ukazují, odhadovaný čas ve snech se dost přesně shoduje se skutečným časem – alespoň u lucidně snících. Jsem si jistý, že mnoho čtenářů bude protestovat a namítat něco ve smyslu: „Mně se ale zdály sny, ve kterých mi připadalo, že uběhly roky i celé životy!”

Takové máme všichni, ale věřím, že tohoto zdánlivého ubíhání časuje ve snech dosahováno po­dobně jako ve filmu či divadle. Když vidíme někoho ve filmu, jak o půlnoci zhasíná světlo a vzápětí vypíná budík krátce po rozbřesku, nepochybujeme o tom, že uběhlo sedm nebo osm hodin, i když „víme”, že to bylo jen pár vteřin. Myslím, že pocit, že ve snu uplynul dlouhý časový úsek, vzniká na stejném princi­pu. Nemám žádné námitky proti tomu, že v tomto smyslu sno­vý čas neodpovídá skutečnému času, jak jej prožíváme v bdění. Nicméně výsledky našich výzkumů s prožíváním času v lucid­ních snech nasvědčují, že udělat něco ve snu zabere stejně dlou­ho, jako byste to skutečně dělali.

Tento výsledek by nikoho neměl překvapit. Koneckonců rychlost, s jakou náš mozek dokáže zpracovávat informace, má jasná psychofyziologická omezení. Pokud bych se vás zeptal, jestli kanárek umí zpívat, trvalo by vám přes jednu vteřinu, než byste odpověděli. A kdybych se zeptal, jestli kanárek umí létat, trvalo by vám to ještě o trochu déle. Proč nedokážeme odpově­dět na tak prosté otázky okamžitě? Protože náš mozek potřebuje čas k propátrání miliard našich vzpomínek, aby zjistil, jestli je odpověď skutečně „samozřejmá” či nikoli. Proto nemůže sen proběhnout v jednom okamžiku – náš mozek potřebuje čas, aby ho mohl odesnít.

Z knihy Lucídne snenie Stephen Laberge

Reklamy