Sny, ať lucidní či nikoli, mohou ovlivnit naši náladu na značnou část dne. Stejně jako po probuzení z nepříjemného snu cítíme, že jsme „vstali z postele levou nohou”, pozitivní pocity z příjemné­ho snu nám zaručí optimistický start do nového dne, cítíme se plní svěžesti a sebedůvěry. Pro inspirativní lucidní sny to platí dvojnásob: důsledkem takových zážitků může být motivace vy­zkoušet nové způsoby jednání, směřující k psychickému růstu a pozitivním změnám v našem každodenním životě. Vzhledem k tomu, že v lucidních snech si můžeme zkoušet různé způsoby jednání bez rizika, že bychom ublížili sobě nebo ostatním, máme k dispozici naprosto bezpečné prostředí pro soukromé (a vědecké) experimentování – laboratoř i hřiště pro objevování nových způsobů, jak se vypořádat s životem.

Plně lucidní sny mají na myšlení snícího neméně silný dopad jako má první procitnutí ve snu účinek na jeho emocionální prožívání. Abychom pochopili, proč jsou tyto změny tak výraz­né, musíme si uvědomit, jakým způsobem obyčejně prožíváme svou přítomnost ve snu.

Když sníme bez lucidity, vnímáme sami sebe jako součást snového světa. Ať hrajeme hlavní roli nebo jsme jen pouhými pěšáky snové hry, necháváme se vždy snem oklamat a považujeme ho za vnější realitu.

Dokud nás ten­to neskutečný svět pohlcuje, jsme vězni imaginárního žaláře a jeho zdi, ač vystavěné z přeludů, zůstávají pro nás neproniknu­telné.

Při lucidním snění si ale naopak uvědomujeme, že sen se odehrává v nás, tudíž že přesahujeme celý snový svět a věci v něm, protože to vše je jen dílem naší představivosti. Takže když procitneme do snu, celý náš svět se obrátí naruby. Místo abychom sami sebe považovali za pouhou součást většího celku, vidíme, že právě my jsme tím celkem a že v nás je obsaženo všechno ostatní. Můžeme tedy svobodně projít zdmi snového vězení a vydat se na toulky nekonečným světem své mysli.

Ačkoli lucidně snící stále hrají ve svém snovém dramatu hlav­ní úlohu, přestávají se identifikovat se svou původní rolí. Zůstá­vají ve snu, ale nejsou jeho součástí. Zachovávají si rezervovaný, nikoli však lhostejný odstup, což jim umožňuje čelit jinak obá­vaným nočním můrám a úzkostem, potýkat se se svými vnitřní­mi konflikty, a směrovat tak svůj psychický vývoj k vnitřnímu sjednocení a harmonii.

Můj následující zážitek může posloužit jako příklad způsobu, jak vám lucidita může pomoci překonat úzkost a přiblížit se k harmonii. Zdálo se mi o tom, že jsem ve školní třídě uprostřed rvačky, židle létají vzduchem a rány padají jedna za druhou. Od­pudivý ramenatý primitiv s podobaným obličejem, skutečný Goliáš mezi ostatními zuřivci, mě právě držel v železném sevře­ní, z něhož jsem se zoufale pokoušel uniknout. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je to sen, vybavil si, co jsem se naučil při řešení podobných situací, a okamžitě přestal zápasit. Jakmile jsem si uvědomil, že rvačka je součástí snu, pochopil jsem, že v podstatě zápasím sám se sebou.

Bylo mi jasné, že tento odporný barbar jen zastupuje něco, co odmítám a čemu se pokouším za každou cenu vyhnout. Možná to bylo jenom ztělesnění někoho, kdo je mi nepříjemný, nebo něčí vlastnosti, která mi vadí. Ať už šlo o cokoli, bylo to pro mě asi důležité, když to vyvolalo takový sen a já věděl, že jediný způsob, jak dosáhnout vnitřní rovnováhy, je přijmout vše, co v sobě objevím – včetně takového odpudivého primitiva – jako součást sebe sama.

S pomocí tohoto přístupu se mi předtím vždy podařilo s konečnou platností vyřešit jakékoli vnitřní konflikty a přiblížit se tak svému cíli – jednotě se sebou samým. Vlastní zkušenost mi potvrdila, že alespoň ve snu je tím nejlepším a možná jediným skutečně účinným způsobem, jak odstranit nenávist a spory, milovat své nepřátele jako sebe sama.

Když jsem pochopil, že jsem ve snu, a přestal zápasit (sám se sebou, jak jsem si uvědomil), bylo mi naprosto jasné, co musím udělat. Věděl jsem, že pouze láska může můj vnitřní spor sku­tečně vyřešit, a tak jsem se rozhodl dát ji svému utlačovateli na­jevo. Zpočátku jsem měl pocit, že to prostě nedokážu, cítil jsem vůči němu přímo fyzický odpor. Byl jednoduše příliš odpudivý na to, abych ho dokázal milovat! Pokusil jsem se ale ignorovat jeho vzhled a přece jen ve svém srdci trochu té lásky najít. Na­konec se mi to podařilo, pohlédl jsem tomu hromotlukovi pří­mo do očí a důvěřoval intuici, že mi pomůže najít ta pravá slova. Překrásná a plná smíření pak skutečně vyšla z mých úst a v ten okamžik se mnou můj obr splynul. Co se týče okolního zmatku, zmizel beze stopy. Sen skončil a já se probudil s pocitem úžasné­ho klidu.

Do této chvíle byla řeč pouze o možnostech. V současnosti je významnějším způsobem rozvíjena pouze jedna oblast aplikace lucidního snění, a to jeho využití jako nástroje pro vědecký vý­zkum psychofyziologie snění, kde se zároveň ukazuje, jak uži­tečné může být lucidní snění při zkoumání lidského vědomí vů­bec. Ve spánkové laboratoři Stanfordovy university používáme lucidní snění ke studiu vztahů mezi myslí a tělem už několik let. Poprvé v historii se nám podařilo vyslat průzkumníka do snové­ho světa a v určitém smyslu s ním zůstat ve spojení. Na Stanfordu i jinde totiž lucidně snící prokázali, že jsou během spánku schopni vysílat signály zaznamenatelné vnějším pozorovatelem.

Tyto vzkazy ze snového světa mimo jakoukoli pochybnost dokazují, že lucidní sny se odehrávají výhradně během fáze spánku nazývané „REM” (vyslovujeme jedním slovem) podle pro ni charakteristického rychlého pohybu očí (anglicky „rapid eye movement”). Tento pozoruhodný stav byl označen také jako „paradoxní spánek” poté, co vědecká pozorování v 50. letech 20. století ukázala, že při něm dochází k mnohem větší mozkové aktivaci, než by se dalo očekávat na základě tradiční představy spánku jako pasivního stavu odloučenosti od světa.

Aktivní fáze REM obvykle trvá deset až třicet minut a opakuje se v průběhu noci každých šedesát až devadesát minut (přibližně čtyři až pět­krát za noc). Střídá se cyklicky s relativně klidnými fázemi, označovanými jako „non-REM”, „NREM” či „klidný spánek” apod.

Všichni normální lidé procházejí během spánku cyklem stří­dání těchto klidných a aktivních fází. Experimenty prokázaly, že během REM fáze má každý z nás sny, a to každou noc – ať už si je pamatujeme nebo ne. Možná vás to překvapí, ale během čtyř až pěti fází REM spánku, kterými dnes v noci projdete, bude váš mozek podstatně aktivnější, než je právě teď – ledaže při čtení této knihy náhodou zrovna cvičíte, milujete se anebo se třeba to­píte. I přes paradoxní a nečekané vlastnosti REM fáze se nicmé­ně všichni odborníci shodují (sic!), že se skutečně jedná o opravdový nefalšovaný spánek.

U lucidního snění ovšem taková shoda názorů zatím ještě ne­panuje, tento fenomén lze ostatně také považovat za ten nejpodivnější „paradox paradoxního spánku”. Co ho činí tak neuvěři­telným, je fakt, že lucidně snící, ačkoli není v přímém smyslovém kontaktu s vnějším světem, a tudíž z hlediska vnější­ho pozorovatele spí, si zároveň jasně uvědomuje, že se mu zdají sny a má k dispozici všechny (nebo téměř všechny) své bdělé duševní schopnosti.

 Z hlediska vnitřního snového světa jsou tedy ti, kdo lucidně sní, naprosto bdělí. Pro vědce zabývající se výzkumem spánku byl tento názor tak obtížně přijatelný, že do­kud jsme na Stanfordu jednoznačně nedokázali opak, byly tak­zvané lucidní sny všeobecně považovány za výplody bdělého fantazírování přespříliš imaginativní mysli. Většina badatelů v oblasti spánku a snění zkrátka nevěřila, že se něco takového jako lucidní sen odehrává – tedy mohlo odehrávat, kdyby vůbec existovalo – během spánku. A pokud se tedy lucidní sny, ať už jde o cokoli, neodehrávají ve spánku, musí se jimi zabývat někdo jiný, protože v tom případě nespadají do kompetence vědeckého výzkumu spánku. Také filosofové měli sklon považovat zmínky o lucidních snech za problematické, ba dokonce za absurdní – a to je jeden z důvodů, proč je pouhá existence lucidního snění tak konceptuálně důležitá. Ve chvíli, kdy se lucidní snění stává prokázaným faktem, nemilosrdně nabourává množství zažitých chybných představ o snění, vědomí a realitě.

„Sny jsou zdrojem poznání a zkušenosti,” píše Tarthang Tul­ku, současný učitel tibetského buddhismu, „jsou ale často pře­hlíženy jako jeden z prostředků zkoumání reality.”

Je-li tomu tak, v lucidním snění máme pro zkoumání reality k dispozici prostředek na úrovni kouzelného létajícího koberce. Během výzkumů pomocí lucidního snění bylo objeveno množ­ství nečekaných poznatků, které mohou poskytnout klíč k roz­luštění dříve nepochopitelných záhad tohoto světa – jako třeba proč nám sny připadají jako skutečnost.

Faktem je, že sny se zdají natolik reálné, že nás pokaždé při­nutí je po celou dobu spánku nekriticky přijímat jako skuteč­nost. Proč je tomu tak? V minulosti lidé považovali sny za mnohem víc spřízněné s představivostí než s vnímáním sku­tečnosti. Pokud by ale sny nebyly nic jiného než představy, měli bychom být schopni je jako takové rozpoznat, tak jako do­kážeme odlišit denní snění od skutečného vnímání nebo naše vzpomínky na toto vnímání od původních vjemů, ke kterým odkazují. Možná bychom „měli” vědět, že sníme, aniž bychom se o to museli snažit, ale skutečnost je taková, že to nevíme. Po­kud platné tvrzení vede k neplatným závěrům, jeden nebo více jeho předpokladů musí být chybných.

V tomto případě je myl­ným východiskem představa, že snění má víc společného s představivostí než s vnímáním. Série experimentů, které jsme u nás na Stanfordu provedli, skutečně dokazuje, že pro nás i pro náš mozek (a do jisté míry i tělo) má snění o nějaké čin­nosti mnohem blíž k jejímu skutečnému provozování než k tomu, když si to pouze představujeme. Domnívám se, že prá­vě proto se nám sny zdají tak skutečné.

Čemu sny vděčí za to, že mohou být tak skutečné jako sku­tečnost sama? Částečná odpověď zní, že sny – zvlášť ty lucidní – nejsou, jak se občas předpokládalo, „děti zahálejícího mozku”, ale naopak mozku velmi činného. V důsledku toho mohou pů­sobit na mozek snícího stejně silně jako bdělé zážitky, a proto se nám zdají reálné, a někdy dokonce i „skutečnější než skuteč­nost” – samozřejmě jen dokud trvají. Například sexuální zážit­ky – včetně orgasmu – jsou během lucidních snů prožívány zce­la živě, přesvědčivě a vyvolávají stejně příjemné prožitky jako ve skutečnosti.

Jak už jsem naznačil, v neprozkoumaných hlubinách vašeho nevědomí se možná skrývá nevýslovné bohatství; pokud je tomu skutečně tak, jak tvrdí starobylá tradice, je zde ukryt i kle­not nevyčíslitelné hodnoty. Říká se, že pokud se vám tento vzác­ný klenot podaří nalézt, způsob, jakým prožíváte svůj život, se změní natolik, že překoná „i ty nejdivočejší sny”.

Je asi jasné, že není řeč o bohatství, které by bylo možné uložit v bance.

Jak praví rčení alchymistů: „Zlato, které hledáme, není obyčejné zlato.” Tento skrytý „poklad”, „klenot” či „zlato” bývá různými duchovními tradicemi někdy popisován jako odhalení tajemství své podstaty, nalezení sama sebe. V tomto ohledu napsal súfijský mistr Tariqavi, že když se setkáme sami se sebou, „bude nám svěřen dar trvalého poznání, kteréžto zkušenosti se nic na světě nemůže rovnat”.

Tibetští buddhisté považují lucidní snění již nejméně od 8. století za zvlášť cenný prostředek k sebeobjevování. Tarthang Tulku píše, že „uvědomit si během snění, že sen je sen, může být velice užitečné”. Například můžeme „využít své snové zkušenosti k rozvinutí pružnějšího přístupu k životu” a „naučit se také měnit sama sebe”. Když se učíme lucidně snít, „naše zá­žitky v bdělém životě se stávají živějšími a rozmanitějšími… Tento druh bdělosti, získaný ve snech, pomáhá vytvářet vnitřní rovnováhu,” která nejenže „oživuje mysl způsobem, který po­siluje celou bytost,” ale „též odhaluje dosud skryté stránky naší mysli a osvětluje nám cestu ke zkoumání zcela nových dimenzí reality.”

V jednom známém příběhu kdosi vysvětluje, že někde doma ztratil klíč, ale hledá ho venku pod pouliční lampou, „protože je tam víc světla”. Stejně tak mají lidé sklon hledat výše zmíněný vzácný klenot (klíč ke své pravé identitě) na špatném místě – ve vnějším světě. Je tu možná víc světla, ale klíč lze najít pouze uvnitř, v domě (tj. v jejich vnitřním světě) – i když to není tak jednoduché, jestliže musíte klopýtat v temnotách.

Nebylo by jednodušší hledat ztracený klíč, kdyby vám na cestu svítilo světlo vědomí? Jinými slovy, kdyby vaše vědomí osvětlovalo temnotu nevědomí snového světa, nebylo by snazší najít pokla­dy zde ukryté?

Naštěstí dnes můžeme říci, že prakticky každý z nás má schopnost naučit se mít lucidní sny, a to mnohem častěji, než kdyby vše ponechal pouze na náhodě. Především díky nedávno vyvinutým technikám je možné, abyste seje naučili mít kdykoli a jak často si přejete – pokud máte ovšem trpělivost a chuť se učit. Fakt, že snít s plným vědomím je schopnost, kterou jé opravdu možné získat učením, nám dává naději, že se lucidní snění jednou ukáže být užitečným ve všech směrech, které jsme zde naznačili.

Zabývali jsme se zde rozmanitými důvody, proč byste mohli považovat rozvíjení lucidních snů za užitečné. Téměř všechny zá­visí na vaší ochotě dostat se ve svém životě někam dál. To může například znamenat, že toužíte svůj život obohatit o novou oblast zkušenosti, že berete lucidní snění jako výzvu nebo že se chcete dozvědět, kým skutečně jste. Možná že máte, slovy Charlese Baudelaira, „zálibu v nekonečnu”. Nebo třeba vaše srdce touží obje­vovat a využívat vaše skryté vlohy. Možná cítíte, že váš život po­strádá smysl nebo že ztrácíte kontakt sami se sebou. Třeba chcete vyléčit nebo urovnat nějaký vnitřní rozpor, který podvědomě tu­šíte. Nebo snad trpíte nepříjemnými nočními můrami a prahnete po klidném spánku beze strachu; možná se cítíte ztracení, ne­schopní nebo v depresi – a třeba jste prostě zvědaví a chcete prožít nějaké dobrodružství ve snovém světě.

I pokud jste jinak s kvalitou svého života naprosto spokojení, zbývá ještě poslední a možná nejpádnější argument, proč si lu­cidní snění zasluhuje vaši pozornost.

Co si myslíte o nevalné – ohleduplně řečeno – kvantitě vašeho života?

Myslíte si, že život je příliš krátký? Asi se shodneme, že ano. Ale přidejte k tomu fakt, že třetinu života prospíte! Vzhledem k tomu, že spánek je pro nás v podstatě určitou formou neexistence, tak nám část na­šeho života vlastně vůbec nepatří, patří Noci a ponurá realita naší konečnosti se zdá být ještě zoufalejší.

Ale stejně jako vše ostatní i noc má svoji světlou stránku. Kaž­dou noc vstáváme vzkříšeni z hrobu našeho spánku díky zázraku snů. Každý má sny. Není nám souzeno „spát, snad i snít”, ale spíš „spát, tedy snít, snad i nezapomenout”. V průběhu svého života vstoupíme do světa snů přibližně půlmilionkrát. To před nás staví zásadní výzvu: podle toho, jestli se rozhodneme svůj snový svět zanedbávat nebo o něj pečovat, stane se toto království buď pusti­nou, nebo překrásnou zahradou. Jak v našich snech zasejeme, tak i sklidíme. Tváří v tvář celému vesmíru zkušeností, který se vám takto otevírá, pokud musíte třetinu života prospat – a zdá se, že musíte -, vážně chcete prospat i své sny? 

Stephen Laberge Lucídne snenie