Pozoruji-li sebe tváří v tvář, uvědomuji si sám sebe a vnímám to, vzniká stav. Tento stav má různé stupně podle toho, kolik ze sebe chápu. Čím méně ze sebe poznávám, tím omezenější je mé vědomí. Jakou měrou postupuji v sebepoznání, takovou měrou se rozšiřuje mé vědomí. Nejvyšší stupeň bude dosažen, až poznám své Já v celku. Tento stav je dokonalý, neboť v jednom uzavírá trojí: poznání, poznávajícího – a ty jsou jedno a totéž: Já sám.

Průměrný člověk není s to, aby prožil tento stav, neboť nezná své Já. Všechno, co bylo stvořeno, bylo stvořeno Logosem, který před začátkem stvoření „byl Bohem“. Tak je ve vesmíru život v každé podobě projevem božím. Míra projevení je však závislá na různých stupních projevujícího se vědomí. Můžeme pozorovat, do jaké míry se liší vědomí rostlinstva od vědomí zvířectva a toto zase od vědomí nejvyššího pozemského stupně, od lidského. Rozdíl je tak velký, že sotva můžeme o rostlinstvu říci, že má vědomí, a přece je dokázáno, že se v chování rostlin projevuje uvědomělost, že i v nich procitá na jakémsi nízkém stupni.

V projevech života lze pozorovat různé stupně vědomí. Zdánlivě neživá, hmotná úroveň je nejnižší. Víme však, že krystalky mají podivuhodné vlastnosti. Především se vytvářejí podle přísně geometrických pravidel. Mají dále pozitivní a negativní záření, což je rovněž důkazem toho, že tato hmota není neživá.

Nejbližší úroveň je rostlinstvo, u něhož se už shledáváme s organickými projevy života. Následují zvířata, která už mají instinkty, pudy a city. Konečně člověk, jemuž důsledný průběh vývoje udělil schopnost, aby odrostl zvířecímu stavu a spěl výše cestou nových možností nad předešlé úrovně, přece mu však zůstávají hmotné, rostlinné nebo vegetativní a zvířecí vlastnosti. Na primitivním stupni stojící, nízce uspořádaný člověk je zvířatům ještě příliš blízko, než aby svůj rozum mohl věnovat vyšším radostem a proto ho používá k tomu, aby uspokojoval své podřadné pudy. Přírodní síly se v něm projevují jako nejhrubší sebeláska. Ne nadarmo některé vlastnosti nazýváme zvířecími, neboť náš pudový život je skutečné „zvíře v Nás“, jak se o něm vyjádřil velký mistr Paracelsus. Člověk je v podstatě velkolepě zkonstruovaný nástroj k projevu duchovní úrovně ve hmotném světě. Vyvinutý mozek umožňuje pomocí rozumu stát se prostředníkem božského Já a postavit se na pozemské úrovni do služeb neosobního cíle.

Člověk je prostředníkem a spojovacím článkem mezi duchem a hmotným světem. Zatímco jeho tělo náleží hmotnému světu, je lidským posláním, aby se vědomí udržovalo v nejvyšších duchovních úrovních a tam přijaté, aby se projevovalo myšlenkami, slovy a skutky. – „…..kteří činí vůli Otce v nebesích“, praví Kristus (Mat. 2,21).

Jak však člověk může znát, co je Otcova vůle?

Pozdvihne-li své vědomí k Němu! Tělo jest jen výkonným nástrojem boží vůle. Tragédie člověka začíná, když spouští z očí vyšší smysl svého života a ztotožňuje se ve svém vědomí s tělem a jeho choutkami. Tělo náleží ke hmotnému světu; musí být živeno a zůstávat zdravé a jeho pomíjejícnost vyžaduje, aby na místo opotřebovaných těl povstalo potomstvo. V těle tedy působí dvě mocné přírodní síly, které plní tyto úkoly: pud sebezáchovy a pud zachování rodu.

 Lidské vědomí však je povoláno k tomu, aby stálo nad těmito silami a řídilo je svou vůlí.

Avšak běžný člověk zapomíná, že jeho Já je duchovní – nesmrtelné – a částí Boha. Tím, že se ztotožňuje s tělem, místo aby ovládal v jeho těle činné, obrovské přírodní síly, tyto jej přemáhají, a tak se zakotvuje ve hmotném světě, odsuzuje se k těžkému otroctví. Tělesné tužby spočívají na něm jako těžké okovy, zvířecí pudy se jej zmocnily a podmaňují si řádově vyšší schopnosti a duchovní zření. To je hříšný pád z ráje, ve kterém ještě největší část lidstva dnes žije a se vyčerpává. Člověk připisuje skutečnost, že žije, své vlastní, osobní zásluze a zastiňuje si touto pověrou zářící lesk svého Nadjá. Lásku a výživu povyšuje na samoúčel a stává se otrokem chamtivosti, hrací vášně, alkoholu a tabáku a jiných narkotik, vlastní pohodlnosti a ještě stovky projevených forem svých pokažených pudů.

Sklony průměrného člověka jsou projevy jeho tělesnosti. Jeho láska je sobecká, stále chce něco dostávat, dává-li něco, očekává protislužbu. Svých schopností a nadání chce využít k vlastnímu prospěchu – a zapomíná na společnost, jejímž vlivem své schopnosti získal. Je-li v životě úspěšný, pociťuje to jako osobní slávu a podpoří tím svou pýchu a marnivost. Je na sebe hrdý a představuje si, že síly a schopnosti, které obdržel k plnění svých pozemských úkolů, jsou jeho osobní vlastnosti.

Kdyby jen trochu přemýšlel o tom, že nikdo se nemůže stát z pouhé lidské vůle velkým umělcem, jako např. Michelangelo, neboť nadání nemůže nikdo sám sobě nebo jinému přisoudit, pak by musel poznat, že schopnosti, jimiž disponuje, odněkud přišly, ale zaručeně ne proto, aby se jimi pyšnil a užíval jich jen ve svůj osobní prospěch.

Ve své zaslepenosti neví, že každá osobní přednost pochází od Boha a že člověk je jen kanálem, jímž se mohou božské vlastnosti projevovat jako nadání.  Schopnosti se mohou vysloužit a ty pak se objeví v nejbližším vtělení člověka jako dar boží. Avšak my sami si nemůžeme propůjčit žádné vlastnosti. Nanejvýš je můžeme vědomým cvikem rozvíjet a tak si vysloužit, že v budoucím životě – podle slov Bible – je nám od Boha přidáno více hřiven ke zúročení. Avšak člověk, který se oddává svým tělesným tužbám , nestará se o to, aby se rozvíjel, neboť učení a cvik jsou únavné a vyžadují kromě toho mnoho trpělivosti a vytrvalosti. Honí se jen za požitky a nestará se o svůj duchovní pokrok.

Samozřejmě se pohybuje se svými myšlenkami také na nižší úrovni, nemůže být objektivní, vidí všechno z hlediska svého malého já a podle toho také soudí. Jeho duše je plna osobních choutek, proto je jeho obzor úzký a jeho vědomí o sobě scvrklé a zaujaté jen sebou. Vědomí, stojící na tomto stupni, nazýváme „osobní vědomí“.  Vědomí následuje přání – „…..kde je váš poklad, tam je i vaše srdce“, praví Kristus (Mat. 6,21).

Dokud nás naše přání poutají ke hmotě, nemůžeme být svobodní a zůstáváme otroky pozemské úrovně. Výsledkem toho je, že jsme nešťastni a stále nespokojeni, neboť člověk se ve své slepotě oddělil od jednoty. Je izolován a ztrácí ze svého vědomí vědění, že je částí velkého celku, Absolutna – a že je s ním totožný.

Uvolněním spojení s Bohem se jeho síly zmenšují, slábne a domnívá se, že svým lpěním na egoismu a nevědomosti může posílit svou osobnost. Se vzrůstající vzdáleností od Boha přibývají těžkosti samoty a nad ní zející prázdnoty, až konečně duševní nesnáze jej přimějí k tomu, aby hledal pomoc.

Lidé však i zde upadají v omyl, věří, že osvobození z otroctví musí být hledáno někde vně, a očekávají pomoc od jiných.

Je politováníhodné, kolik cenných a nadaných lidí se stává otroky kouření tabáku, pití alkoholu a četných jiných nízkých vášní, a že jejich vůle už na to nestačí, když jde o to, aby přestali. Když se chtějí od toho osvobodit, sahají po všech zevních prostředcích – ba dokonce od hypnosy očekávají osvobození, místo aby čerpali z vlastního nevysychajícího pramene, aby budovali svůj života na nové základně.

Průměrný člověk nemůže čerpat v hloubce svého vědomí skryté prameny síly, neboť netuší, že v jeho podvědomí jsou uchovány magické síly. Tak, jak je zaujat sám sebou, má zatemnělý pohled. – „Mají oči, ale nevidí,“ praví Kristus. Není s to pozdvihnout své vědomí do vyšších vrstev bytí, a ony mocné síly, které jsou v každém člověku, zůstávají pro průměrného člověka nedosažitelné, neboť se nacházejí mimo oblast jeho vědomí. Vede se mu jako muži, v jehož poli je zakopána velká bedna zlata, on o tom však nic neví. Považuje se za žebráka a přece vlastní obrovské bohatství. Bylo by zapotřebí překopat jeho pole, aby se nalezl poklad. Kdyby lidé dolovali ve svém nitru, nezanedbávali by onu velkou oblast, kterou jmenujeme „já“, našli by s ničím nesrovnatelné poklady, o nichž Kristus praví: „…..kde nekazí ani rez, ani mol a kde se zloději neprokopávají ani nekradou…..“ (Mat. 6,20)

 Z knihy Elisabeth Haich: Dva světy