Naučme se milovat svoji mysl. Mysl vytváří představy a vymyšlené sny. Způsob, jakým sníme, nás vede k utrpení a bolesti. Naše zoufalství spočívá ve skutečnosti, že nevíme o tom, že sníme.

          SEN je živá bytost, vytváříme ji a ona nám zpětně vytváří náš život. Bohové jsou produkty našich snů.

Realita, jak ji známe, je opětovným vytvořením odraženého světla v naší mysli.Lidský život na Zemi byl stvořen kvůli snu. Lidé vytváří realitu, kterou vnímají ve svých snech. Všechno, co vnímáme, je projevem našeho snění.  Přeměna energie v sen začíná v hmotě. Světlo vnímáme jako odražené od materiálních předmětů a pak je znovu vytváříme jako obraz ve svém oku ( mozku ), vždy nepřímo. Tento proces je stejný u emocí.

Novorozeně má mozek jako prázdný počítač. Má veškeré vědění vesmíru ( v DNA ), ale není schopno myslet. Pouze ví. Potom začne domestikace – naučí se postupně všem pravidlům, které dědí. Naučí se chovat určitým způsobem. Absorbuje tak sen své společnosti, nevybírá si ho.

          OBĚŤ a SOUDCE jsou dva hlavní vládci v pekle. Mezi sebou nekomunikují.

Jsme domestikovaná zvířata. Než jsme se narodili, sen naší planety se všemi svými pravidly, všemi nadějemi a vírami již existoval. Sen existuje bez snícího člověka, protože ho udržují ostatní snící osoby. Sen vede snící osobu, ne naopak. Jakmile si uvědomíme, že všechno je sen, zjistíme, že sen je noční můra. Díky zvládnutí transformace můžeme změnit celý sen – jen na osobní úrovni.

          Sen reaguje na naši volbu. Kontrolujme vlastní reakce, sledujme tak své činy.

Jediný svobodný člověk je dítě do 2,5 až 3 let. Zkoumá život s radostí. Vše vychází z lásky kromě bolesti a když se zlobí. Žije v přítomnosti.  Domestikace se uskutečňuje pomocí odměny a trestu. Odměna se stává projevem souhlasu. Chceme být v očích ostatních v co nejlepším světle až je z toho autodomestikace. Jejím výsledkem je :

1. SOUDCE – je to část mysli, která posuzuje, co děláme a neděláme, co cítíme a necítíme, co si myslíme a co ne. Soudí všechno a každého.

2. OBĚŤ – má potřebu být trestána, považuje se za bezcennou.

3. SYSTÉM VÍRY – jemuž nás učili a jenž obsahuje všechna pravidla snění našeho života. Je to vše, čemu věříme a co je naší pravdou.

Soudce soudí na základě systému víry. Není spravedlivý, protože nás nutí platit za každou chybu ne jednou, ale tisíckrát. Když ji uděláme nebo když si na ni vzpomeneme. Znovu a opakovaně nás trestá.  Soudce, oběť a systém víry dohromady tvoří PARAZITA v naší mysli. Je to živá bytost, která se živí negativními emocemi. Je to VIRUS. Ovládá produkci našich emocí. Produkuje strach, aby ovládal mozek.

Bojovník musí:

– podrobit si Parazita
– vyhlásit mu válku a vzbouřit se mu, cílem je snít svůj vlastní sen a vytvářet emoce, které nás živí ( lásku )
– vzpírat se Soudci a odmítat být obětí

          Smyslem boje není vyhrát ani prohrát, ale usilovat.

Máme naprogramovánu mysl v souladu se systémem víry. Naše postavení je obraz, jaký o sobě v dané situaci máme. Odráží to, v co věříme, co si v dané situaci představujeme. Až se upraví vnitřek, začne se měnit vnějšek. Jsme lovci energie. Neustále lovíme energii – uvězňujeme lidi, lovíme nové lidi a nutíme je produkovat jedovaté emoce. Sledujme každé své slovo a emoci. Až začneme se sledováním, naučíme se žít v absolutní svobodě.
SLOVO je nejmocnější způsob rozšiřování jedu. Jeho prostřednictvím nám vnucují jiní svůj jed. Musíme přestat rozšiřovat jedovaté emoce a nepřijímat je z okolí.

          Rodíme se do tohoto světa s určitou dávkou energie uzavřenou ve vajíčku. Rozum ukládá obrovské množství energie. Naší nahromaděnou energii se živí  mnohé další organické a anorganické systémy existující kolem úrovně lidského vědomí.

Energii získáváme :
1) od jiných lidí
2) ze snu planety, ten ale požaduje její vrácení

Z těchto důvodů je lidské vědomí energeticky cenné. Proto nás sen planety zotročuje a nutí pracovat pro sebe. Uvězňuje lidi v této realitě.  Sen planety poskytuje člověku energii potřebnou pro jeho růst, ale za vysokou cenu – bere mu možnost volby. Pro lidi neexistuje žádná svoboda a žijí na Zemi v otroctví. Po smrti si sen planety bere tu část vědomí, která mu patří. Budeme tak dlouho uvězněni, dokud se nenaučíme pátrat. Nejdříve hledejme štěstí. Je to vlastně výraz lásky vycházející z nás. Nejsme šťastni proto, že by nás druzí milovali, ale protože my milujeme je.

          Cílem toltéckého učení je přesvědčit člověka, aby miloval sám sebe.

Jestliže máme dostatek sebelásky, nepotřebujeme lásku druhé osoby. Můžeme vstoupit do vztahu, protože to chceme udělat, a ne proto, že to udělat potřebujeme. Jestliže jsme šťastni, nepotřebujeme druhou osobu, aby nás učinila šťastnými. Lidé jsou vždy přitahováni k osobě, která je sama se sebou v míru. Jsme herci a máme masky. Tělo je naše hračka. Každý kdo si chce hrát s naší hračkou, ji musí oceňovat stejně vysoko jako my.

Pomocí pátrání ovládáme svůj sen a můžeme ho zformovat do podoby odpovídající svému přání. Uvědomme si, že všechno je iluze. Trpíme jen tehdy, jestliže nemáme odvahu změnit svou hru nebo postoj, abychom se uvolnili z nežádoucí hry.  Nechávejme věci být a dít se. Řekne-li nám někdo slova, která nás urazí a zůstanou v naší mysli, pak je nutné je odstranit. Urazil nás někdo? Pak je to signál pro očistu naší osobní důležitosti.

Když sledujeme v každém okamžiku co cítíme, máme moc to změnit. Tak se z nás stanou pátrači. Ti se dokáží od snu odpoutat. Raději než soudit, tak je lepší hodnotit, zda situace nebo lidi jsou vhodné pro nás a těsně se pojí s tím, co se snažíme uskutečnit.

          Mistrovství znamená nenechat se ovlivnit jedem druhé osoby.

Budou na nás útočit různá pokušení. Jiní nás budou svádět k návratu do snu – aby toho docílili, budou manipulovat našimi emocemi. Musíme nechat emoce námi proplout.  Chceme-li život opravdu prožívat, musíme neustále riskovat.  Lidé nám prezentují to, co chceme, abychom si o nich mysleli a já to modifikuji podle toho, co si myslím já. A pak jsme si jistí, že jsou tím, co si myslíme, čím jsou. Nemůžeme je nikdy poznat takové, jací jsou, protože známe jen jejich příběh a ten si interpretujeme ještě podle sebe.

          Možná nemusíme být upřímní ke všem lidem, ale měli bychom být upřímní sami k sobě.
Když se nám nelíbí, kde jsme, změňme svůj sen, snažme se zjistit, co to způsobilo. Změňme svůj program. Sledujme své reakce a to, co děláme v každém okamžiku.
Reagujeme stále stejným způsobem, až se nám to stane návykem. Měli bychom změnit své obvyklé reakce. Měli bychom víc riskovat a nebát se dělat nová rozhodnutí, dokud nedosáhneme toho, co chceme.

Zdroj