Archetyp s tajemným názvem Vize budoucnosti a minulosti jsem byl nucen vytvořit pro další významný aspekt lidského nevědomí, kterého si místo psychologů spíše všímali malíři, básníci, spisovatelé, tvůrci vědeckofantastických i historických filmů, mystici a duchovní vizionáři. Jimi podněcované lidské duše se snaží rozpoznat tajemný fenomén času, snaží se nahlédnout do jednou prožité minulosti či do netrpělivě očekávané budoucnosti.
Když vnější svět mučí člověka nezastavitelným aspektem času, je na čase uvědomit si pomíjivost všech jevů a nalézt v nevědomí maličké zrníčko naděje v podvědomě objevené bezčasovosti, v objevení fenoménu přítomnosti jako absolutního bodu. Jedině z tohoto bodu přítomnosti lze rozpoznávat minulost i budoucnost jako pouhou iluzi nekonečného času. Jak zajímavé je, že severoameričtí indiáni Navahové moudře označují čas jako kruhový útvar.
“Všechno lidské je krátkodobé a prchavé
a nezaujímá žádnou část nekonečného času.”
Seneca
Velice zajímavě se jeví vize budoucnosti a minulosti z mýtického pohledu. Možná se zdá mnohým nepatřičné zatahovat mytologii i do tohoto archetypu, ale vězte, že jsem nalezl hluboké opodstatnění tohoto kroku. Řecký nejvyšší bůh Zeus ve svém novorozeneckém věku obdržel na hoře Lykaion lidské nemluvně jako první lidskou oběť božskému nemluvněti (Diovi). Kdokoli pak vstoupil na půdu první Diovy lidské oběti, do místa, kde přízraky nevrhají stín, musel do roka zemřít. Také zajímavý pohled podává jiný mýtus o ostrovech Blažených, kde v Diově krétské jeskyni nemohl nikdo zemřít. Proto i zloději, kteří se do jeskyně vloupali, nezemřeli, ale proměnili se v ptáky.
Na obou místech setkání s božstvím nejvyššího Dia nacházíme zvláštní život, v němž buď přecházíme do nové nepochopitelné existence, nebo jsme věční mimo čas a prostor. Podíváte-li se na tento mýtus z pohledu duchovního postupu, říká zcela jasnou řečí, že vzdáte-li se hmotného světa (lidská oběť Bohu) pro božský svět, který ještě nejste schopni plně chápat, pak opustíte nevinný pohled lidského nemluvněte, abyste objevili stejně nevinný pohled z Boží bezčasé perspektivy, kde minulost, přítomnost i budoucnost jedno jsou. Podobně bude znít i návrat k archetypu Hrdina, v němž mají na formování člověka obrovský vliv mýtické postavy, jež jsou současnou vědou zatlačeny hluboko do šera dávné minulosti. Pokud se skutečně zamyslíme nad mýty a jejich významem pro člověka a jeho duchovní růst, musíme si otevřeně přiznat, že se nejedná o minulost, nýbrž o mýtickou přítomnost! Stejným způsobem objevuje člověk za významné pomoci nevědomí i ostatní archetypy a čerpá zkušenosti pro duchovní růst z jakékoli vlastní existence, z jakékoliv doby.
Buddhisté jsou přesvědčeni, že pravá, absolutní, realita leží mimo hmotný svět ve stavu bez formy (tvaru) a času.
Oba aspekty, tedy buddhistické absolutno (beztvará prázdnota a bezčasovost) a materialistická realita hmotného světa se bytostně dotýkají lidské existence. Materialistickou realitu lze zažívat v denním vědomí (neprobuzeném vědomí) a buddhistického absolutna se lze dotknout na duchovní cestě, v meditacích a ve snových vizích. V konečné analýze lze dojít k závěru, že realita světa je “časovanou formou”, zatímco realita, o níž usilujeme v duchovním snažení, je absolutno jako beztvará prázdnota a bezčasovost. Hluboký a chápavý náhled na vize minulosti má mistr, známý svými netradičními, pro mnohé až buřičskými výroky na adresu chování lidí.
Mistr Osho říká, že jedině meditace vytvoří dostatek energie k objevení studnice minulých životů, kam může proniknout každý jedinec. Proto však musí v meditaci zajít hlouběji a být připraven unést tíhu dalšího života, který se mu počne otevírat jako kniha. Musí mít sílu nést minulost spolu se svým nelehkým současným životem. Fantazírování o minulých životech snad může být zábavné, ale jediným cílem minulých životů ve vědomí je rozpoznat a pochopit karmický vzorec lidského života a jeho pevné kořeny, jež člověka drží v nevědomém chování. Nejen pod tíhou slov, ale i z vlastní zkušenosti plně souhlasím s moudrým učitelem východu.
C. G. Jung ve svých výzkumech narazil na pozoruhodné fenomény, jakými jsou telepatie či jasnovidnost. Poznáním nepopiratelné existence těchto tajemných funkcí nevědomí (později se na duchovní cestě stávají funkcemi vědomými) postřehl, že projevy prostoru a času jsou v nevědomí pozoruhodně nejisté. Jakmile člověk zpětně vkročí do oblasti vědomí, prostor a čas nabývají svého obvyklého (plynoucího) charakteru a vědomí je opět izolováno ve své subjektivitě. Z poznání jednoho z největších psychologů je patrné, že čas má “dva rozměry”, které se navzájem nepopírají ani neohrožují. Poklidně existují jeden v druhém jako duše v hmotném těle, jako plod budoucího dítěte v těle matky. Tuto vlastnost času ve vědomí a v nevědomí je schopen si uvědomit prakticky každý člověk, který se vážně zabývá svými sny.
Ze školních lavic jsem si kdysi přinesl názor, že prostor a čas tkví v samotné podstatě přírody. Později pod tlakem teorie relativity Alberta Einsteina jsem pochopil, že čas je výtvorem intelektu, a tím jsem se více sblížil s východní filozofií, která tvrdí, že prostor a čas jsou pouhé výtvory mysli*1.
Na počátku devadesátých let, v době, kdy jsem se odvrátil od materialistického světonázoru, jsem počal hledat pravdu. Významně mi k tomu pomohl jeden šokující sen, který definitivně rozbil moji představu lineárního času a neměnného (nekonečného) prostoru. Vše začalo v jeden nenápadný den, když jsem se díval do televizního programu. Můj zrak spočinul na přátelském utkání v ledním hokeji Československo – Rusko, které se mělo konat za pár dní. Po chvilkovém rozmýšlení jsem zavrhl sledování tohoto utkání a dále jsem se věnoval běžným věcem a četbě. V noci přišel sen, v němž jsem viděl živě celé hokejové utkání. Ráno po probuzení jsem nejen znal výsledek, ale věděl jsem kdo, kdy a jak dá góly.
Tak hluboko se mi nedávno zavrhnuté utkání vrylo do paměti. Druhý den se utkání konalo. Netrpělivě jsem zapnul televizi a očekával jsem zcela jiný průběh utkání. K mému úžasu jsem utkání viděl podruhé a přesně jsem věděl, co se na ledě stane v následný okamžik. Tak proběhlo celé utkání. Nepodobalo se to běžnému sledování záznamu po zhlédnutí přímého přenosu, neboť navíc zde byla nekonečná živost prožitku. Ještě dlouho po skončení hokejového utkání jsem přemítal o skutečné podstatě času, tak vzdálené všemu, čím nás naše takzvaná vyspělá civilizace od malička bez uzardění “krmí”. Má duše se definitivně vzepřela diktátu materialistické společnosti uznávající vědomí pouze jako vývojový stupeň evoluce hmoty.
O několik let později jsem vyzkoušel cvičení “sanjama” z radžajógy, v němž se cvičící po dechovém pročištění všech čaker s pokorou a odevzdaností soustředí a koncentruje na co možná nejmenší časový úsek – na prakticky teď. Nejprve jsem si představil teď jako vteřinu, pak polovinu vteřiny, pak polovinu poloviny, až jsem došel v představě k tak malému časovému úseku teď, že čas “zemřel”, najednou nebyla minulost, nebyla budoucnost a snad nebyla ani přítomnost. Stal jsem se sám sebou – psychologickým bytím bez hranic, neboť s časem zmizel i prostor. Poznal jsem buddhistické absolutno – beztvarou prázdnotu a bezčasovost. Pro člověka, který takový stav nezažil, je představa prázdnoty značně deprimující, ale mohu každého ubezpečit o jedinečnosti prožitku. Stav buddhistického absolutna by se také dal nazvat existence – vědomí – blaho (sat – čit – ánanda)*2. Právě tento nadsmyslový stav blaženosti naplní člověka klidem a mírem, vytýčí člověku cestu z pout hmotné existence. Stejného výsledku lze dosáhnout, jakmile se budete snažit zmenšovat prostor v představě do velikosti pouhého bodu. Pod tlakem soustředění a koncentrace se představa nekonečně malého bodu “zhroutí” a s prostorem zmizí i čas.
Mým úkolem je popsat archetyp Vize budoucnosti a minulosti, proto opustím lákavý svět absolutna a sestoupím o stupínek níže do bodu přítomnosti, do bodu tady a teď. V něm mizí minulost a budoucnost ještě není. Z přítomnosti vyzařuje vyrovnanost a bdělost; do tohoto jakoby bezčasového stavu (do přítomnosti) se v nevědomí začnou vměšovat obrazy minulosti či budoucnosti, aby pomáhaly našemu duchovnímu růstu. Žádný obraz minulosti či budoucnosti se neobjeví náhodou, každý má své místo a určení. Je pouze na nás, zda obrazy stojící mimo realitu lineárního času přijmeme a úspěšně transformujeme do vlastního vývoje.
Jediným způsobem, jak změnit budoucnost k lepšímu,
je změnit sebe v pozitivním smyslu.
Pokusem o změnu druhých lidí dosáhneme pouze
větší rozporuplnosti a negace sebe samého.
Je důležité zvnitřněním zklidnit své prožívání a teprve z tohoto klidu a míru lze zahlédnout obzory, které viděli proroci a vizionáři. Je zákonité, že proroci byli lidmi pronásledováni, neboť řeknete-li lidem, jak černá budoucnost je čeká, z jak černé minulosti sami povstávají a jací jsou nemorální ve své přítomnosti, pak rozdíl potenciálu mezi dobrem a zlem vyústí v konflikt, v němž se bude snažit světská strana zlikvidovat toho, který, jak se mylně domnívá, mu předhazuje jeho pochybnou morální úroveň.
Příkladů v historii lidstva nalezneme bezpočet. Je patrné, že tento archetyp neodmyslitelně patří k duchovnímu vývoji každého člověka. V archetypu je nejdříve pomocí vizí minulosti (a méně budoucnosti) řešena osobní otázka, aby posléze děj archetypu přešel ve vize vyššího, nadosobního charakteru. Ovšem i zde existují výjimky potvrzující pravidlo. Považuji za nezbytné zmínit nebezpečí tohoto archetypu, neboť mnoho duchovně probouzejících se lidí upadne do apoteózy*3 – do role zachránců lidstva a stanou se snaživými, leč falešnými proroky, kteří strhávají lidstvo do ještě většího bludu velikášství. Jakmile člověk začne přikládat svým vizím větší důležitost, než jakou ve skutečnosti mají – totiž pouze osobní, pak se vystavuje značnému nebezpečí v překročení prahu mezi skutečností a fantazií. Největší problém vizí budoucnosti není, jak a co se stane, nýbrž kdy se to stane. Časové určení je nejnesnadnějším aspektem fenoménu budoucnosti ve snech a vizích.
Obrazy vizí budoucnosti a minulosti se stejně dobře dají objevit v meditačních cvičeních. Snová cesta má však výhodu v tom, že propadnutí touze poznávat minulé životy a budoucí události nebývá tak bezprostřední, a proto nehrozí uvíznutí objevitele duchovních obzorů v zajímavých, leč pro duchovní postup téměř bezcenných vizích. Snažím se nastínit ideální přístup – registrovat, pozorovat a nezkoumat.
Pro přehlednost rozdělím archetyp na dvě části, aby bylo patrné postupné odhalování bytostných témat, vyvěrajících z hlubin nitra.
“Sen nás navrací do dřívějších stádií lidské kultury
a nabízí nám prostředky pro její lepší pochopení.”
Minulost
Jakmile člověk na duchovní cestě (či cestě zvnitřnění) překoná některý ze čtyř vstupů do vnitřních kruhů nevědomí, nabídnou se mu přebohaté obrazy vlastní bytostné minulosti. Pokládám za bezúčelné vypisovat do tématu Minulost všechny jednotlivé sny, neboť nemají vypovídací hodnotu jednolitého procesu jako ostatní archetypy.
Obrazy minulosti se otvírají vždy na základě vnitřních emočních dispozic, pokud nevědomí nenalezne odpovídající obraz v současném životě. Cílem nevědomí je vždy postup vpřed a snaha o zdokonalení lidské psychické přirozenosti. Pokud člověk není připraven snést ne vždy příjemné obrazy minulých životů a bolestných skonů, nevpustí v bytostném zájmu člověka tyto obrazy do jeho vědomí. Téma minulost maximálně zestručním a rozdělím obrazy minulosti do několika oblastí, v nichž lépe vysvětlím další aspekty archetypu Vize budoucnosti a minulosti. Přesto pro úplnost nabídnu ucelený časový harmonogram snů s tématikou vize minulosti.
Emoční vize.
Každý člověk se ve svém životě setkává s lidmi, kteří v něm již od prvního okamžiku střetu vzbuzují určité emoce. Tyto emoce jsou někdy veskrze kladné, někdy ryze neutrální a jindy zase člověk cítí nepřekonatelný odpor či dokonce nenávist, aniž by byl schopen ve svém nitru nalézt původ této emoce. Doposud jsem neslyšel od renomovaných psychologů jediné rozumné vysvětlení tohoto našeho každodenního jednání.
Na druhou stranu esoterici nabízejí okamžité řešení v minulých životech. Snažil jsem se nestranně poznat pravdu, i když jsem spíše inklinoval k názoru esoteriků. Po několika letech duchovního snažení se mi odehrál jeden sen jako důsledek odpuštění jednomu člověku, se kterým jsem byl od prvního setkání ve velice negativním vztahu. Konečně jsem pochopil, že má averze z hlubin věků vyvolává emoční napětí, které se posléze zvyšuje prostřednictvím vzájemných, nikdy nekončících konfliktů. Odpuštění mne povzneslo nad konflikt i nad emoce a najednou jsem z pozice svědka rozpoznával nekonečnou lidskou hloupost, jež se snaží na druhých vydupat vlastní subjektivní pravdu. Viac
S povolením autora Jaromíra Medu
Prevzaté z knihy Tajemství řádu něvedomí
Vedomie...podvedomie...sny 